Jak naše emoce utvářejí naše vztahy (aniž o tom máme nejmenší tušení)

Zkuste se zeptat sami sebe: K čemu mám své emoce? Jak mi slouží? Proč vlastně cítím a nepřemísťuji se světem jako robot? Chvilku s těmi otázkami zůstaňte.

Každý z vás si odpoví po svém. „Nu přeci, abych cítil.“, „Abych byl člověkem.“, „Abych nemusel nad vším přemýšlet.“. „Abych si byl jistý, že dělám tu správnou věc.“, „Abych věděl, co se se mnou děje.“. „Abych mohl chápat ostatní lidi.“ Určitě vás napadají další odpovědi – jde o váš ryze osobní pohled na úlohu, kterou emoce hrají ve vašem životě. Ale je docela možné, že jeden účel emocí vám na první dobrou unikl:

„Procítěním a vyjádřením mých emocí ovlivňuji chování ostatních lidí.“

Emoce nejsou jen prosté reakce nebo projevy našich vnitřních stavů, jsou živým nástrojem pro vyjádření sebe sama, pro navázání kontaktu s ostatními a pro orientaci v našem společném světě – fungují jako katalyzátory vztahů. Pojďme se společně podívat na to, jakým účelům mohou emoce sloužit.

(Poznámka: Když v následujícím textu použiju výraz „emoce“, většinou mám na mysli i pocity a afekty, tedy i jednodušší citové pochody. Při zkoumání jejich přínosu zahrnuji rovnou i bezprostřední reakci těla spojenou s danou emocí – tedy neverbální nebo verbální projevy, které na emoci takřka okamžitě navazují.)

1.) Zdroj či podstata našeho vědomí

Mnozí neurovědci, psychologové nebo filozofové, zastávají názor, že právě našim pocitům, afektům a emocím vděčíme za to, že JSME. Když konstatuji, že „jsem“, mám tím na mysli především to, že vnímám, tedy „cítím, že jsem“. Proto vím, že existuji. Díky svým pocitům mám vědomí o tom, že existuji. Například pro Marka Solmse, jihoafrického psychoanalytika, jednoho ze zakladatelů neuropsychoanalýzy, není lidské vědomí vlastně ničím jiným než „pociťováním“.

A co myšlenky? Co naše schopnost reflexe a introspekce, nebo schopnost vytvářet abstraktní koncepty a manipulovat s nimi? Stejně jako pocity a emoce, myšlenky mohou jako procesy probíhat zcela nevědomě, bez „vstupu do vědomí“, ale jakmile si myšlenku uvědomujeme, dá se říci, že ji také cítíme – „slyšíme ji“. Proto o ní víme, až potom jsme si jí vědomi. „Cítím, tedy jsem.“ je tedy pravoplatnou alternativou k Descartesovu „Myslím, tedy jsem.“.

2.) Signální systém

Emoce ve své nejčistší podobě slouží jako ukazatele na palubní desce v autě, informují nás o našem vnitřním stavu a podněcují k potřebným změnám v režimu jízdy. Mohou nás na něco decentně upozorňovat „šeptem“, jindy vykřikují naléhavé zprávy, které není radno ignorovat.

3.) Ventily napětí

Emoce usměrňují naši vnitřní energii a umožňují nám zpracovávat a vyjadřovat naše prožitky. Uvolňují nahromaděné napětí a snižují jeho hladinu. Stačí si vzpomenout na intenzivní úlevu, kterou přináší zdravý přirozený pláč nebo radostné osvobození, když se ze srdce zasmějeme. Stejně tak opadne napětí, když bez zábran prožijeme a vyjádříme svůj hněv.

Představte si, že máte za sebou náročný den v práci a jste frustrovaní z toho, že věci nešly tak dobře, jak jste očekávali. Máte v sobě nahromaděnou tenzi. Připomíná to silný úder bubnu, jehož zvuk zůstává zapouzdřený ve vašem těle a vyvolává ve vás pocit neklidu, vybízí vás k uvolnění energie, kterou nese. Jde o vnitřní „pohyb“, který ponouká k jednání – možná se rozhodnete jít si zaběhat nebo při první příležitosti někomu vynadat.

4.) Navigační kompas

Emoce udávají směr, navádějí naše tělo k pohybu. Může jít o nepatrné přivření očí, sevření břicha, prohloubené dýchání nebo zrychlený srdeční rytmus, mimické pohyby v naší tváři, gestikulaci, anebo pohyby rukama a nohama, které nás k něčemu nebo někomu přiblíží, nebo naopak poslouží ke vzdálení se do míst, kde se budeme cítit víc v klidu. Některé emoce nás naopak mohou ponoukat k chování, které může být pro nás nebo ostatní nezdravé nebo škodlivé, proto se musíme učit emoce správně regulovat a rozumět jim.

Strach nás varuje před možným nebezpečím a nutí nás bojovat, utíkat nebo ustrnout, zatímco vzrušení nás žene vstříc novým zážitkům. Nejde přitom jen o krátkodobé počínání, emoce jsou úzce propojené s motivací, představa úspěchu nebo štěstí nás může hnát kupředu po celé roky. Slouží tedy jako podnět pro naše rozhodování, ať už jde o situaci teď a tady nebo situaci ve vzdálenější budoucnosti.

5.) Vnitřní zrcadlo

Prostřednictvím emocí získáváme cenné poznatky o našem duševním stavu. Pokud jsme pozorní, mohou emoce odhalit naše nejhlubší touhy, obavy a nenaplněné potřeby. Pocit neobvyklé podrážděnosti může odrážet potřebu odpočinku, zatímco přetrvávající smutek může ukazovat na hlubší nevyřešené problémy.

Když se věnujeme svým emocím a využíváme je jako nástroj sebereflexe, lépe se potom orientujeme ve svém vnitřním dění. Takové sebepoznávání nám pomáhá řešit naše potřeby a udržovat naše psychické zdraví. Díky emocím se v sobě rychleji orientujeme.

6.) Projekční plátno

Pod vlivem emocí se naše tělo stává plátnem, na které promítáme film učený ostatním lidem. Film o nás. Svůj vnitřní stav sdělujeme prostřednictvím slov, tónu hlasu, výrazu tváře a řeči těla. Takového promítání si často nemusíme být vědomi. Vzpomeňte si na situaci, kdy jste intuitivně cítili, že je někdo rozrušený, i když trval na tom, že je v pořádku. Právě díky těmto jemným, nevysloveným signálům často pochopíme emocionální stav druhých. Emoce a jejich projevy jsou nezbytné pro empatii.

Představte si, že se účastníte večírku, kde téměř nikoho neznáte. Vaše pocity jsou jako tiché housle hrající melancholickou melodii a nenápadně mění řeč vašeho těla a výraz tváře. Možná budete stát trochu stranou od skupiny nebo váš smích bude postrádat obvyklou jiskru. Aniž byste pronesli jediné slovo, sdělujete své rozladění lidem kolem sebe.

Emoce tedy nejsou jen individuálním prožitkem, ale i společenským a komunikačním fenoménem. Vyjadřováním emocí vysíláme ostatním zprávu o svém vnitřním stavu a postojích. Z dlouhodobé perspektivy jsou emoce sociálními architekty, dávají tvar síti vztahů, do které jsme vpletení, a ve které musíme umět přežívat.

7.) Neviditelný dirigent

Ale nejde jen o představení, které ostatním přehráváme, aby nás lépe pochopili. Emoce jsou vlivnými dirigenty, kteří svou taktovkou řídí naše vztahy. Ať už si to uvědomujeme či nikoli, neustále svými emočními projevy ovlivňujeme vnímání a chování druhých. Mnohdy zcela nepozorovaně formujeme jejich jednání a reakce tak, aby odpovídaly našim potřebám, očekáváním a pohledu na svět.

• Projevením hněvu můžeme usilovat o kontrolu nebo respekt. Pokud jste někdy cítili, že se nepřiměřeně rozčilujete kvůli nějaké maličkosti, může to být vaše podvědomá touha po pozornosti, potvrzení nebo péči. Výbuch hněvu může sloužit ke stanovení hranic nebo prosazení dominance.
• Někdo, kdo často projevuje veselost, může nevědomě usilovat o přijetí nebo potvrzení.
• Za prostou únavou projevenou navenek může být tiché volání o pomoc, péči nebo něhu, které se člověku dlouho nedostávalo.
• Projev smutku a zranitelnosti může ostatní ponoukat k empatii a podpoře, zatímco vyjadřování frustrace může udržovat odstup.

Uklidňující úsměv nervóznímu řečníkovi, povzbudivé přikývnutí váhavému dítěti – jde o jemné signály, nositele našich očekávání a nadějí vůči druhým. Směrujeme je k chování, které si přejeme. Takové „dirigování“ může vycházet z vědomých potřeb nebo přání, ale často pochází z hlubokých zákoutí našeho nevědomí. Projevujeme skryté motivace, hluboce zakořeněné potřeby nebo přání, které si nemusíme plně uvědomovat. Tato tichá nepozorovaná jednání jsou důležitou součástí našich sociálních interakcí. Pomáhají nám ve společnosti lidí zapadnout, potvrzují naše přesvědčení o sobě samých i o druhých.

Několik dalších příkladů:

• Předpokládejme, že vyjádříte svou frustraci ze zpoždění termínu dokončení projektu. Váš projev frustrace může být upřímný a odrážet váš stres a časový tlak. Na hlubší úrovni však může působit také jako naléhavý signál, který kolegy přiměje k tomu, aby vám nabídli pomoc, byli ohleduplnější nebo vám odlehčili.
• Stejně tak vyjádření radosti a spokojenosti z něčí dobře odvedené práce neodráží jen vaše osobní uspokojení, ale povzbuzuje k udržení nebo zlepšení výkonu. Vytváříte pozitivní atmosféru, podporujete spolupráci a vzájemný respekt.
• Nebo si představte scénář, kdy manažer přes veškerou snahu neustále vyjadřuje své zklamání. Navenek by se mohlo zdát, že prostě není s prací týmu spokojený. Na pozadí je přitom veden potřebou kontroly a moci, a zklamání používá jako páku k udržení autority a dominance.

Závěr

Pochopení rolí, které emoce hrají v našem životě je významným krokem ke kultivaci emoční inteligence. Když se naučíme lépe vnímat, jak svými emocemi působíme na druhé, staneme se postupně upřímnějšími a empatičtějšími. Rozpoznáváním našich skrytých přání hlouběji porozumíme sami sobě, posílíme svou autentičnost.

Směřování směrem k větší autentičnosti je zároveň vzdálením se od obav, strachů a úzkosti. Skutečně autentický mohu být jen, když se cítím bezpečně. Jen když se cítím bezpečně, mohu důvěřovat. Jen když důvěřuji, mohu se odhalit a stát se zranitelným. Jen když spočívám ve své zranitelnosti, mohu být přirozený. Jen když jsem přirozený, jsem v kontaktu s ostatními lidmi. Jedině tehdy mě skutečně vidí.

Jedním z cílů sebepoznání je právě budování pocitu bezpečí, bez něhož není autenticita možná. Naprostá většina obav, strachů a úzkostí je navěšená na naše „falešné já“, onu masku, kterou prezentujeme ostatním tak často, že si toho vůbec nejsme vědomi. My musíme být těmi prvními, kteří masku prohlédnou, abychom ji mohli odhodit. Pokud se takovou cestou sebepoznání chcete vydat, můžete začít tím, že si na konci dne vybavíte své interakce s lidmi.

• Zaměřte se na chvíle, kdy jste jednali pod vlivem emocí.
• Využijte svou imaginaci a empatii, prodlužte v představě vliv svého jednání. Kam až sahá? Jaké důsledky přinese?
• Jak se změní chování lidí, se kterými jste v tu chvíli byli?
• Jaká skrytá přání tím můžete uspokojovat? Co svým emocionálním projevem získáváte?
• Soucit? Pomoc? Zájem? Porozumění? Přijetí? Odpuštění? Autoritu? Převahu? Vymezení se?
• Hledáte potvrzení nějakého svého přesvědčení? O sobě? O ostatních?

Zavzpomínejte si. Kdy naposledy jste s někým prožívali silné emoce? Jak jste se chovali? Co vám to přineslo? Proč bylo důležité emoce projevit? Co v sobě jste tím chránili? A bylo to tak důležité pro toho, kým jste dnes, anebo pro malé dítě, kterým jste bývali?

Samotné emoce nejsou ani dobré, ani špatné, prostě jsou. Ale to, co se rozhodnete na základě pociťovaných emocí udělat, to je věcí vaší vůle. Až příště pocítíte nával emocí, zkuste víc naslouchat vnitřním pohybům, vytušit, co je jejich skutečným cílem. Přijměte svou roli dirigenta i posluchače, naslouchejte jejich poselství. Co nebo koho se jako celé tělo snažíte dirigovat? A proč vlastně?

Když si příště své vnitřní pohnutky uvědomíte, zareagujete dost možná jinak než obvykle.

Vědomě a svobodně.