Zkoušel jsem všechno – ale úzkost se mě pořád drží (úvod knihy Úzkost mě nezlomí)

Úzkost svazuje tělo i mysl, využívá každé naší slabosti. Připadáme si jako trpaslíci, kteří mají vytlačit z ringu dobře živeného sumo zápasníka natřeného dětským olejíčkem. Nerovný souboj nás vyčerpává, zanechává trhliny v sebevědomí, až váháme, jestli má smysl pokračovat. A když se navíc setkáváme s nepochopením našich blízkých, prohlubuje se v nás pocit izolace, ve které není čeho se chytit.

I když se ve svém trápení můžeme cítit opuštění, nejsme v tom sami. Úzkost je přirozenou součástí lidského života. Každý z nás ji někdy zažije – při čekání na výsledky vyšetření, před důležitým rozhovorem nebo při velkých životních změnách. Pokud nejsme ke svému životu lhostejní, zákonitě musíme někdy pociťovat úzkost. Úzkost je znamením, že nám na něčem skutečně záleží.

Dnešní uspěchaná a na výkon zaměřená doba úzkosti nahrává. Denně s ní zápasí miliony lidí. Žijeme v nejistotě, která k životu neodmyslitelně patří – a právě v tom paradoxně spočívá jeho krása. Nevíme, co nám zítřek přinese ani kým zítra budeme my sami. V moři nejistoty se úzkost stává užitečným signálem, který nás vyzývá ke změně – především ke změně postoje k sobě.

Maják v našem nitru čeká na své objevení. Nemá smysl čekat na zázračné řešení ani se spoléhat pouze na léky či doplňky stravy. Místo toho se s trochou odvahy můžeme vydat na cestu sebeobjevování, navzdory tomu, že vyhlížíme bubáka za každým rohem. Už jen tím, že tuto cvičebnici držíte v rukou, dokazujete, že jste si nepřestali věřit. A to je skvělá zpráva, protože jen z víry a naděje může povstat to nejdůležitější rozhodnutí: „Úzkost mě nezlomí!“

Víte, já už jsem zkoušel úplně všechno!

Nejlépe se učíme z vlastních chyb. Místo dlouhého otálení a promýšlení každého detailu bývá lepší to prostě zkusit, a když to nevyjde, zamyslet se nad tím, kde jsme udělali chybu. Takže když si někdo postěžuje: „Už jsem zkoušel úplně všechno, ale ta mrcha úzkost se mě pořád drží!“, napadne mě, že takový člověk si zaslouží pochvalu. Vždyť zkoušel všechno, ale výsledky nikde. No není to k vzteku?

Nejčastěji ale z téhle věty cítím bezmoc a beznaděj. A někdy také sebelítost. Propadnout sebelítosti jde jako po másle. Na chvíli nám možná uleví, ale nakonec napáchá víc škody než užitku. Je to past, kterou si líčíme sami na sebe. Každá sebelítostivá myšlenka zanechává v naší mysli jedovatou stopu, která pomalu stravuje naši vůli.

V tom nejsmutnějším případě z té věty vyzařuje kapitulace. „Nemá to smysl, vzdávám to. Zlomil jsem nad sebou hůl.“ Vlastně jako bych říkal: „Tak tady mě máte, jsem ztracený případ!“ A tím končí veškerá legrace. V každém z nás je vnitřní síla, která čeká na probuzení. Nikdo není ztracený případ.

Vydržet

Možná, že i vy jste někdy měli pocit, že už jste zkoušeli všechno a nemá smysl se dál snažit. Někdy může jít o nepřiznanou výmluvu. Relaxovat nebo meditovat každý den bez výjimky může být zpočátku pěkná nuda. A nuda je jedním z největších strašáků dnešní doby. Takže „Zkoušel jsem všechno“ často znamená: „Všeho jsem nechal.“

Ať už jde o pohyb, řízené dýchání, meditaci nebo svalovou relaxaci, viditelné zlepšení nepřijde hned – tělo si potřebuje zvyknout. Ani nejmodernější antidepresiva nezaberou okamžitě. Trvá několik týdnů, než se tělo přizpůsobí a začne reagovat. Podobně je to s většinou aktivit pro zlepšení psychické kondice.

Pravidelné opakování pomáhá tělu najít vlastní cesty ke zvýšení efektivity cvičení. Když začneme s aerobním tréninkem nebo posilováním, budeme si muset na viditelné zlepšení kondice také pár týdnů počkat. I naši psychiku si můžeme představit jako sval, který posílíme častým zatěžováním.

Co tedy mohlo způsobit, že metody, které jsme zkoušeli, „nezabraly“? Možná jsme se jim nevěnovali dostatečně dlouho nebo pravidelně. Možná jsme používali metody bez prokázané účinnosti. Nebo jsme danou aktivitu neprováděli správně. Mindfulness meditace může být velmi účinná, ale jen pokud jí věnujeme dost času a dbáme na správné nastavení mysli.

A nakonec je tu pořád ještě možnost, že jsme úplně všechno nevyzkoušeli.

Čekání na zázrak

Někde v hloubi duše doufáme v rychlé řešení – že se párkrát zhluboka nadechneme nebo něco zásadního pochopíme a úzkost beze stopy zmizí. Ale nebudeme si tu věšet bulíky na nos, úzkost se nejspíš nevytratí ani zítra, ani pozítří a ještě tu s námi nějakou dobu pobude. Musíme se smířit i s tím, že nikdy nepostavíme úzkostitěsnou přehradu. I když překonáme to nejhorší období a naše loďka přestane hrozit převržením, nezvaná vlna úzkosti se přes ni jednou za čas jistě převalí.

A tak je to v pořádku. Nejsme roboti, a proto máme úzkost. Mít úzkost je lidské, stejně jako mít radost nebo jinou emoci. Vyrostli jsme z dětských starostí, kam na pískovišti vyklopit další bábovičku, ale důvodů k úzkosti máme stále habaděj. Chtít po sobě, abychom už nikdy necítili úzkost, je jako chtít, aby nás nikdy nerozbolela hlava. Taková nerealistická očekávání úzkost jen posilují.

Jsme rozmazlenější a náročnější než kdy dřív, všechno se nám servíruje rovnou pod nos a nechceme na nic čekat. Naše přehnané nároky vyvíjejí tlak, který neustojíme bez úzkosti. Je na místě polevit ze svých nároků, upravit přehnaná očekávání a přestat snít o nedostižných vrcholech.

I kdyby mi cvičení pomohla „jen“ překonat to nejhorší, budu za to vděčný. Ztiším svou netrpělivost a přijmu, že úzkost se mnou nějaký čas zůstane. A možná se díky ní o sobě něco dozvím a něčemu se naučím.

Takže, milá úzkosti, přijímám tě a děkuji ti, že mi – ač poněkud nevybíravým způsobem – ukazuješ cestu. Přijímám, že se nejspíš nestane zázrak a nezmizíš ze dne na den. Vydržím o své tělo a svůj život pečovat víc než jen pár dní nebo týdnů, dokud neucítím posun k lepšímu. A budu vděčný za každou kapičku úlevy, jako žíznivý bernardýn za sněhovou vločku, která mu ulpí na jazyku.

Ale já na to nemám čas!

„Nemám žádný čas na sebe. Musím do práce, starat se o rodinu, platit účty, zařídit tohle a pak tamto. Nevím, co dřív! Jsem přetížený, proto se mi to všechno děje!“ Na první pohled to tak opravdu vypadá. Máme své zodpovědnosti, spoléhají na nás šéfové, kolegové, rodina, přátelé. Co by si bez nás počali? A jak by to vypadalo, kdybychom neměli kalendář plný úkolů?

Jinými slovy říkáme: „Mám důležitější věci na práci než své zdraví.“ O čas nás přitom neokrádají jen vnější okolnosti, ale i my sami. Psychoterapie nám pomáhá odhalit vnitřní nastavení, která nás vedou k vyčerpání – sebekritiku, tlak na výkon, posedlost úspěchem, perfekcionismus, potřebu něco dokázat nebo tendenci se příliš obětovat pro druhé. Programově se udržujeme v dlouhodobém stresu. Ne z nutnosti, ale ze zvyku. Vyčerpání bývá poslední kapkou, která způsobí nástup úzkosti či deprese.

Pokud odmítáte vyskočit z kolotoče, představte si, že musíte na tři měsíce do nemocnice. Co uděláte, aby svět fungoval i bez vašeho angažmá?

• Jak byste si uspořádali věci, aby se váš svět nezhroutil?
• Na čem opravdu záleží a co si udržuje zdání důležitosti pod tlakem „měl bych“ a „musím“?
• Co je nutné pro přežití a co děláte jen pro udržení sebehodnoty?
• Koho byste mohli poprosit o pomoc nebo pochopení?

Pobyt v nemocnici by přinesl komplikace, ale svět by se nezastavil. Psychická kondice je přitom stejně důležitá jako fyzická. Pokud nebudeme psychicky fit, ovlivní to všechno, co děláme, včetně našich vztahů. Když nevíme kudy kam, potřebujeme si na sebe udělat čas.

Je nám podsouváno, že být NĚKÝM znamená pořád něco DĚLAT. Opravdu nás definuje výkon? Další den uběhl, úkoly jsou odškrtané. Ale nebyl jsem víc sám sebou při sledování mraků na obloze? Pro všechny starosti ztrácíme kontakt se sebou. Staráme se o ostatní, ale sebe zanedbáváme. Možná nastal čas vystoupit z kolotoče, ve kterém běháme jako křeček v transu. Jak hezky napsal MUDr. Ján Praško: „Nemáte čas na sebe, máte čas na nemoc.“

Stále slýcháme o sebelásce, ale málokdo ví, jak ji vyjádřit. Co si zkusit vyhradit 30 minut denně jen pro sebe? Dopřát tělu klid, pohyb, relaxaci, spánek nebo čas s blízkými. To tělo jsme my. Péčí o něj mu dáváme lásku, která se nám vrátí. Nezbývá než vložit do kalendáře schůzku ze všech nejdůležitější – schůzku se sebou.

Jsem, jaký jsem, stejně se nic nezmění

Ve chvílích, kdy jsme nejzranitelnější, nám mysl předhazuje úzkostlivá sebehodnocení: „Jsem slabý“, „Jsem neschopná“, „Jsem nehodná lásky“, „Jsem vadný“, „Jsem hloupý“, „Jsem ošklivá.“ Máme pocit, že jde o nezlomné a neměnné pravdy. Jsme přesvědčení o tom, že tak to je a tak to zůstane. Nic není vzdálenější pravdě. Měníme se každou vteřinou, s každou novou zkušeností.

Niterná přesvědčení jsou často dědictvím z dětství – modely světa, které nám tehdy pomáhaly přežít, ale v dospělosti nám brání v růstu. Taková neaktualizovaná „zkamenělá“ přesvědčení, ukotvená v hloubi našeho nevědomí, nám v dospělosti spíš překážejí. Ovládají nás jako temný proud.

Právě změna postojů, hodnot a přesvědčení patří mezi hlavní cíle dlouhodobé psychoterapie. Když k sobě budeme upřímní a otevření změně, zjistíme, že některé pravdy už dávno pravdami nejsou, nebo jimi nikdy ani nebyly. Když k takovému hlubšímu uvědomění dojde, když procitneme a vymotáme se ze svého labyrintu iluzí, zákonitě se to projeví na našem myšlení, cítění i chování. Naše osobnost se změní.

Víra v náš potenciál ke změně je tím nejdůležitějším předpokladem pro to, aby k ní mohlo dojít. Problém je, že se často nechceme změnit, máme ze změny strach, nevíme, jak se změnit, nebo věříme, že se změnit nemůžeme. Naše odhodlání mohou brzdit nepodložené obavy, hluboce zakořeněná přesvědčení nebo neužitečné postoje, ale také nepříjemný pocit, že jsme ztracení, že nevíme, kde začít.

A právě to jsem měl na paměti při psaní téhle cvičebnice. Představoval jsem si, jakou knihu bych si přál mít po ruce, když mi bylo nejhůř a nevěděl jsem, která bije. Abychom se nenechali porazit sami sebou a vymotali se ze začarovaných kruhů, potřebujeme vědět, co konkrétně dělat, jak to dělat správně, a pochopit, proč je to důležité.

Obracím se k vám s pocitem, že jsme na stejné lodi. Zvu vás na cestu neprobádanými vodami, ve kterých vám budu pomáhat držet správný směr. Vítejte na palubě!