Plánování na věčnost jako svěrací kazajka

Úzkost často pramení z touhy po absolutní kontrole a z iluze, že když budeme mít všechno pečlivě nalajnované, zbavíme se nejistoty. Moderní společnost navíc tlačí na úspěch a efektivitu, což nás vede k přesvědčení, že potřebujeme mít skálopevný dlouhodobý plán, abychom měli vše pod kontrolou.

Jenže plánování se snadno zvrhne v toxickou posedlost, když to přeženeme. Pokud si svůj plán představujeme jako nedobytný bunkr na dalších dvacet let nebo na celý zbytek života, vytváříme situaci, v níž se jakákoli změna stává mnohem obtížnější. Namísto toho, abychom posílili svou přizpůsobivost, nasazujeme jí svěrací kazajku.

Věčnost dává nekonečnou váhu našim rozhodnutím. Plánování na věčnost nás podporuje v prokrastinaci, jelikož každé rozhodnutí související s „betonovým“ plánem se jeví jako fatální. Přiléváme olej do ohně našeho perfekcionismu, protože udržet něco stabilního a trvale neměnného v chaotickém víru života, vyžaduje nedovolit si jedinou chybičku.

Představa o správném a trvalém rozhodnutí se mění v mentální vězení a přináší úzkost. Upínáme se k určité vizi a úzkost vzniká jako důsledek snahy tyto plány udržet „za každou cenu“ – stává se z toho boj „na život a na smrt“.

Když se přesvědčujeme o tom, že „tohle musí být definitivní řešení“, je to jako kdybychom si na záda naložili půl tuny olova a pak se divili, že se nemůžeme hnout. Namlouváme si, že pokud sáhneme vedle, zhroutí se celý náš život. Tím jen zpevňujeme svou strnulost, svazujme si ruce a udržujeme status quo – místo posunu zůstáváme stát na místě.

Vlastně jako bychom se snažili vybrat si „tu jedinou správnou cestu životem“. Existuje ale taková jediná správná cesta životem? Nehledáme svatý grál, o kterém všichni mluví, ale nikdo ho nikdy neviděl? Posedlost nelezením té „nejsprávnější“ cesty může být tou největší překážkou dobrého života. Je to jako kdybychom se snažili najít jediný správný způsob, jak poslouchat hudbu.

Zkuste si zavzpomínat na nejkrásnější chvíle ve svém životě, na vzpomínky, které nikdy nechcete zapomenout. Přinesl vám je do života propracovaný plán? Nebo se často ty nejlepší věci dějí, když přestaneme křečovitě hledat tu správnou cestu a prostě jen žijeme?

Často máme tendenci přeceňovat, jak moc se změní svět kolem nás, ale podceňovat, jak moc se změníme my sami. Svět a příležitosti, které nabízí, se neustále proměňují, a každým momentem se měníme i my. Za pár let budeme někým jiným než dnes. I naše hodnoty se z velké části změní.

Co si z toho odnést?

1. Neplánuj na věčnost – buď otevřený změnám – Svět není stabilní a nikdy nebude.
2. Plánuj krátkodobě nebo ve střednědobém horizontu – Kratší horizonty ti pomůžou udržet život v pohybu a růstu.
3. Akceptuj vlastní proměnlivost – S věkem, zkušenostmi a prožitky se měníme. Není to „chyba“, ale důkaz růstu.
4. Dělej rozhodnutí s vědomím, že je můžeš změnit – Přístup „můžu to přehodnotit“ osvobozuje.

Plánování bez okovů

Změna není selháním původního plánu, je přirozenou součástí života. Jako když programátor vydává nové verze svého softwaru – každá verze je aktualizací šitou na současné podmínky, nikoli přiznáním, že předchozí verze byly špatné.

Místo soustružení definitivního klíče k našemu životu může být užitečnější své plány „časově rámovat“ – plánovat změny, které zvýší naši kvalitu života v příštích několika letech. Místo „Tohle bude moje kariéra navždy“ si mohu říct „Tenhle směr chci zkoumat příštích 5 let“.

Když plánujeme na věčnost, tesáme nápis na náš náhrobní kámen. Oproti tomu, flexibilní plánování nám dává svobodu experimentovat, bez nutnosti dávkovat každý další den jako lék na předpis.