Co je to panická ataka: Když tělo křičí, co nám mysl nedovolí říct

Panika bez konkrétního nepřítele

Panická ataka je náhlý a silný zážitek extrémní úzkosti, která se v těle projeví jako lavina fyzických příznaků: zrychlený tep, tlak nebo tíseň na hrudi, dušnost, závrať, pocení, třes, nevolnost, pocit ztráty kontroly, někdy i odcizení od sebe nebo okolí. Typické jsou také příznaky jako znecitlivění a mravenčení končetin, návaly horka nebo chladu, poruchy vidění, sucho v ústech, pocit knedlíku v krku nebo potíže s polykáním. V tu chvíli může mít člověk pocit, že umírá nebo se zblázní. 

Panická ataka ale neznamená smrt ani šílenství. Přestože panický záchvat působí hrozivě, ve skutečnosti jde o přirozenou a dočasnou reakci těla na extrémní vnitřní napětí. Většinou nejde o ohrožení zvenčí, ale o to, co se děje uvnitř nás. Nejčastěji je panika důsledkem nahromaděného tlaku, někdy dlouho potlačovaného, jindy nenápadně narůstajícího.

Z pohledu biologie se přitom spouští přírodou předepsaná stresová reakce: bojuj, uteč nebo zamrzni. Do krve se vyplaví adrenalin a kortizol, zrychlí se srdeční tep, zvýší se napětí ve svalech, zúží se cévy, rozšíří zorničky, a tělo se připraví čelit hrozbě. Jenže není kam utéct, protože hrozba není vně, ale uvnitř. Tím vzniká ten děsivý zážitek – ne proto, že tělo reaguje špatně, ale protože neví, proti čemu má vlastně bojovat.

Co dělá paniku panikou

Stres známe všichni, ale ne každý zažil panickou ataku. V čem je rozdíl? Z běžného stresu dělají paniku tři věci: intenzita, rychlost a význam, který jí přikládáme.

Panická ataka obvykle přichází náhle, často bez varování – během pár sekund až minut nabere na síle. Může se objevit během klidného odpoledne, při čekání ve frontě, v MHD, dokonce i v noci během spánku. Některé lidi probouzí ze spánku bušící srdce a pocit ohrožení – i to je forma panické ataky, tzv. noční panika, a může být součástí panické poruchy. Většinou trvá 10 až 30 minut, někdy déle a poté odezní. 

Je důležité rozlišovat mezi ojedinělými panickými atakami a panickou poruchou. To, že zažijete jeden nebo i několik záchvatů, neznamená automaticky, že trpíte psychickou poruchou. O panické poruše mluvíme tehdy, pokud se ataky opakují častěji bez zjevného důvodu a výrazně narušují každodenní fungování. Zejména v takovém případě je na místě odborná pomoc.

Co dělá ze stresu skutečnou paniku, je především skálopevné přesvědčení, že se děje něco smrtelně nebezpečného. Při panickém záchvatu člověka ovládá pocit, že umírá nebo že se zblázní, a zpravidla také, že se z toho už nikdy nedostane.

„To, že cítíte paniku, neznamená, že je s vámi něco špatně. Znamená to, že něco ve vás potřebuje pozornost.“ Tahle jednoduchá věta může změnit celý přístup k panice. Místo boje se z ní stává dialog, ve kterém tělo mluví jazykem nevědomí. Když to pochopíme, začne se v nás dít něco nového – přestáváme s panikou bojovat a začínáme jí naslouchat.

Neznamená to ale, že se z paniky má stát náš nový rádce nebo guru. Nejde o to ji romantizovat, ale učit se nepřehlížet její skrytý význam. V panice se často odrážejí naše hlubší konflikty, tlak na výkon, strach ze ztráty, příliš přísný vnitřní kritik a dávná zranění. Tělo je jako jeviště, na kterém se to všechno najednou odehraje.

Co pomáhá: vědomí, které nás drží pohromadě

Každá vlna paniky má svůj typický průběh: začne, zesílí, dosáhne vrcholu a odezní. Třebaže to v tu chvíli může znít neuvěřitelně, tělo neumí panikařit donekonečna. Po určité době se přirozeně aktivuje jiný nervový okruh (parasympatikus), který zklidňuje a pomáhá vracet systém do rovnováhy. Už jen tahle informace může přinést úlevu: každá ataka pomine.

Jen čekat, až to odezní, ale není ta jediná možnost. Časem si můžeme vypěstovat dovednost vnímat první signály a reagovat na ně jinak, než automatickým odporem. Místo boje se můžeme učit s nimi zůstat, aniž bychom se jimi nechali strhnout. A tak nikam neutíkáme a nesnažíme se za každou cenu zastavit to, co právě přichází – vydržíme vlnu úzkosti jen pozorovat a dovolit jí, aby se přes nás převalila. Nepanikaříme.

Jedna klientka se mi svěřila, že si v krizových chvílích stále dokola opakovala: „Je to jen vlna, která se převalí. Neuteču, podplavu ji, jako zkušený surfař.“ A něco se začalo měnit. Tím, že jí nešla panice naproti bojem, ale přijetím, se něco uvnitř uvolnilo – postupně zkrátila záchvaty na minuty a jejich intenzitu na únosnou míru.

Nemusíte umět žádná kouzla, můžete trénovat nový způsob, jak být u sebe. Takový trénink může začít přijetím jednoduché věty: „Panika mi nechce ublížit. Chce, abych víc naslouchal sobě a svému tělu.“

Jak s tím žít: ne porazit, ale pochopit

Je přirozené chtít paniku hlavně zastavit. Ve chvíli, kdy tělo přestává poslouchat a hlava je zahlcená, je těžké zachovat klid. Ale dlouhodobě nejde jen o to, zbavit se symptomů. Důležitější je změnit způsob, jak se k nim vztahujeme.

Panika není všemocná ani nepřemožitelná. Je to tělesná reakce, která má svou dynamiku a dá se pozorovat. Mnoho lidí zjistí, že když dají panice vědomý souhlas, její průběh se změní. K tomu dochází proto, že ji přestaneme posilovat strachem ze strachu.

Panika se živí bojem, který s ní svádíme. Čím víc ji odmítáme, tím víc se hlásí o slovo. A naopak – čím víc jí přestaneme uhýbat, tím dřív může odeznít. Laskavá pozornost, zpomalený dech, kontakt s tělem nebo jednoduchý rituál mohou být silnější než jakýkoli pokus o kontrolu.

V praxi to může vypadat různě. Pro někoho je klíčové naučit se všímavosti k prvním příznakům a říct si: „To znám, to je jen vlna.“ Pro jiného je důležité naučit se mluvit o tom, co ho v životě tíží, protože panika často vzniká právě tam, kde se o něčem nepříjemném nemluví. Pro dalšího může být důležité hledat bezpečí – ve vztazích, v rituálech, v těle.

A někdy je třeba změnit způsob života, rytmus, vztah k sobě samému. Možná je právě tohle hlavní vzkaz, který panika nese: „Tak, jak jsi žil doposud, už to dál nejde.“

Psychosomatika a naše vnitřní mapa hrozeb

Panická ataka je vzorovým příkladem toho, co nazýváme psychosomatickou reakcí – prožíváme tělesně něco, co má své kořeny v psychice. Ale to neznamená, že si to člověk „vsugeroval“ nebo že „to má jen v hlavě“. Tělo na nás svými somatickými příznaky křičí, abychom konečně slyšeli to, co dlouhodobě odmítáme slyšet. Vystupuje jako posel, odhodlaný doručit kriticky důležitou zprávu do našeho vědomí, i kdyby ji měl vyřvat přes bušení srdce a lapání po dechu. Upozorňuje na vnitřní konflikt, který doposud zůstával nevysloven.

Každý z nás má v sobě vnitřní mapu hodnot, vztahů, vzorců a očekávání. V některých případech může taková mapa ztuhnout natolik, že ztrácí pružnost. Pokud například člověk věří, že musí být neustále a stoprocentně výkonný, milovaný, zdravý nebo klidný, jinak ztratí svou hodnotu, pak může ohrožení této hodnoty spustit vnitřní poplach.

Maminka dvou malých dětí mi vyprávěla, že se jí poprvé spustila panika v obchodě u jogurtů. Nešlo o nic dramatického, jen si najednou nemohla vybrat, začala se jí točit hlava, zrychlil se jí dech a měla pocit, že omdlí. Až později si uvědomila, že byla vyčerpaná, přetížená a dlouhodobě potlačovala své potřeby. Tělo už zkrátka dál nezvládlo mlčet.

Panika svým horkým prstem nekompromisně ukazuje na hodnoty, které jsme si spletli s podmínkami přežití. Tahle myšlenka vystihuje podstatu mnoha panických stavů: když se některá naše část začne bát, že ztrácí kontrolu, dokonalost, respekt, blízkost, smysl nebo bezpečí, zažívá to jako smrtelnou hrozbu.

V tom spočívá síla i smysl panické ataky: ukazuje, že se někde v našem systému hodnot a nároků dostáváme na hranici únosnosti. A že právě tam, na té hraně, může začít naše proměna.

Další čtení:

Jak pěstovat svou moc nad úzkostí

Úzkost nebo falešný poplach?

Jak zaparkovat zahlcující myšlenky a emoce