Můžete si dovolit být spokojení?

Nečekejte, až budete mít všechno, abyste si mohli užívat života.

Už máte život, abyste si mohli užívat všeho. 

Až si pořídím nové auto…

Až budu mít dům…

Až budu mít rodinu…

Až udělám zkoušku…

Až budu dospělý…

Až nebudu mít tolik práce…

Až nebudu mít tolik starostí…

Až nebudu ve stresu…

Až to všechno budu mít…

Až  to všechno dokážu…

Až to všechno zvládnu a vyřeším…

Až to všechno budu mít za sebou…

Tak co?

Tak budu spokojený.

Budu KONEČNĚ spokojený.

Proč si rovnou neřeknu „Až budu v důchodu…“?

Nebo ještě přesněji „Až budu ležet na smrtelné posteli…“?

Budu spokojený?

V dnešní době jsme nonstop vedeni právě k takovému uvažování. Vzpomeňte si, kolikrát jste si už říkali, že POTOM, až docílíte toho či onoho, budete spokojení. A jste spokojení? Nebo jste ještě stále nestrhli závodní číslo? Přes veškerý spěch jste si určitě stačili všimnout, že po dosažení vytyčeného cíle se sice dostaví krátkodobá satisfakce, ale vytoužená spokojenost je opět odsunutá za obzor. Když si stanovujeme další a další cíle jak na běžícím pásu, udržujeme se tak programově stále aspoň v částečné nespokojenosti. Jak trefně uvádí Heinz-Peter Rohr, existuje jedna zákonitost:

„Jestliže nejsem spokojen s tím, co mám dnes, nebudu spokojen ani s tím, co budu mít zítra.“

Když se stále soustředíme jen na to, co ještě bychom mohli získat, čeho bychom mohli mít ještě víc, co ještě by mohlo být lepší, jak si ještě víc usnadnit život, automaticky odvracíme zrak od toho, co už máme. A máme toho děsivě moc. Otočíme kohoutkem a začne z něj vytékat teplá voda! Z lednice vytáhneme krabici a v ní jsou vymačkané pomeranče! Nasedneme do auta a za hodinu ujedeme to, co bychom před pár desítkami let museli šlapat několik dní! Mluvíme s někým, kdo je na druhé straně planety! 

Máme toho všichni tak strašně moc, že nevíme, co s tím, ale chceme pořád víc. Žijeme v té nejrozmazlenější době a rozmazlováni budeme ještě víc. A přesto odkládáme svou spokojenost. To je to, co děláme každičký den. Proč sami sobě nedovolíme být spokojení a šťastní již dnes? Ze zvyku. Jedeme ve vyježděných kolejích a vzdalujeme se od prožívání života. Když se soustředíme na to, co nám chybí, stáváme se slepými ke kráse a zázraku přítomného okamžiku. Vyvoláváme si úzkost z toho, co nemáme, přitom to nejcennější už nám patří a nikdy to nebude patřit nikomu jinému. Život sám je tím nejcennějším, co máme.

Uvědomte si, co všechno už máte. Živě si to představte. Všechno, co už máte, vyskládejte v duchu před sebe. A nesoustřeďte se jen na materiální věci. Máte někoho blízkého? Koho? Prožíváte někdy hezké pocity? Jaké? Máte své tělo? Jaké to je? Máte hezké vzpomínky? Jaké? Děláte něco, co vás baví? Co? Je vám na nějakém místě dobře? Kde? Líbí se vám něco? Máte to rádi? Co to je?

To všechno už máte.

Teď si dovolte být spokojení.

Aspoň na chvíli.

Stačí minuta. 

Dovolte si to.

Můžete.

Záleží na tom, jestli chcete.