Jsem jaký jsem, svou osobnost stejně nezměním

Osobnost je jedním ze základních psychologických pojmů. Osobností rozumíme individuální utváření lidské psychiky, našeho jedinečného „já“ definovaného hlavně temperamentem a charakterem, ale také vlohami, schopnostmi a dovednostmi. Na rozvoji osobnosti se podílí naše genetické dispozice, ale také prostředí, jehož vliv se nejvíc projevuje v dětství a dospívání. Dříve se hojně využívala typologie osobnosti podle Hippokrata nebo Junga, dnes moderní psychologie většinou pracuje s „Velkou Pětkou“ neboli „Big Five“, kterou tvoří pět základních rozměrů osobnosti. Jsou jimi otevřenost vůči zkušenosti, svědomitost, extraverze, přívětivost a neuroticismus. Uvedených pět parametrů doplňuje tzv. „temná triáda“: narcisismus, machiavellismus a psychopatie.

Temperament se projevuje hlavně intenzitou a dynamikou našich reakcí, chováním, a tím, jak prožíváme různé životních situace. Různí lidé tedy reagují na stejnou situaci různými způsoby. Každý člověk je přitom „namíchaný“ z více typů temperamentu. Jde převážně o vrozenou sadu vlastností, se kterou přicházíme na svět, a kterou v průběhu života dokážeme ovládat a měnit jen v omezené míře.

Oproti tomu, charakter neboli povaha, je morálním jádrem psychiky a osobnosti člověka. S temperamentem souvisí, ale odvíjí se hlavně od vytrvalosti, sebeovládání a svědomí. K charakteru se váže vztah člověka k sobě samému, jeho sebepojetí. Projevuje se relativně stálým chováním, postoji a hodnotami. Dnes se má za to, že povaha člověka je na rozdíl od temperamentu získaná, tvoří se v průběhu života, převážně vlivem prostředí, ve kterém vyrůstáme a působením výchovy. Náš charakter je tedy tvárný, modelovaný rodinou, školou, pracovním kolektivem, seberegulací a množstvím dalších vlivů.

Není tedy pravdou, že se lidé nemění. Měníme se s každou další sekundou, s každou další zkušeností. Mylný dojem ustrnulosti naší povahy plyne jednak z toho, že nevnímáme všechny detaily, nýbrž jen hlavní povahové rysy, a také z toho, že charakter se nemění ze dne na den. Výraznější změny neregistrujeme také proto, že se lidé nechtějí měnit, mají strach se změnit, nevědí, jak se změnit, a také proto, že věří tomu, že se nemohou změnit. Pokud nemáte důvěru v potenciál změnit svou osobnost, potom patří následující slova hlavně vám.

Na samém konci řetězce psychických procesů odehrávajících se v našich hlavách je naše chování. To nás ve finále definuje. Někdo by mohl říct, že ho nejvíce definuje to, o čem (často tajně) sní. Jenže technicky vzato je náš život světočárou v časoprostoru, která vzniká hlavně činností našich rukou a nohou, nikoli neuskutečněných snů. Co je tím hybatelem, který nás ponouká k aktivitě? Touha. Touha po štěstí, uspokojení, úspěchu, klidu, zábavě, zážitcích, touha po splnění celé řady lidských potřeb. Ty se neustále mění v průběhu let, měsíců, týdnů, dnů, ale často i v průběhu jednoho dne. To podstatné je, jakým způsobem realizujeme to, po čem zrovna toužíme, a jakou dávku stresu si dopřejeme. Na tom se podílí naše povaha i charakter, naše hodnoty a životní postoje, naše obavy a strachy. A ty vyrůstají z podhoubí našich niterných přesvědčení o tom, kým jsme, o naší roli na tomto světě, naší roli v rodině, ve vztahu, ve společnosti, v práci. Jsme tím, čemu zrovna věříme. Několik typických příkladů: „Jsem slabý“, „Jsem neschopný.“, „Jsem nehodný lásky.“, „Jsem vadný.“, „Jsem hloupý.“, „Jsem méněcenný.“ Můžeme mít dojem, že se dobře vyznáme sami v sobě, ale taková jádrová sebehodnocení a niterná přesvědčení, tedy výroky o nás samotných, ostatních lidech a okolním světě, které považujeme za nezlomné pravdy, jsou často zazděná ve stěnách studně našeho nevědomí.

Hezky to popsal spisovatel Neal Shusterman: „To nejděsivější je, že nikdy nevíme, čemu budeme v následujícím okamžiku věřit.“ Mnohá niterná přesvědčení bývají pozůstatky modelu fungování světa, který platil v dětství a dospívání, ale neplatí už ve světě dospělém, v čase a místě, ve kterém se nacházíme právě teď. Taková neaktualizovaná „zkamenělá“ přesvědčení, zažraná v hloubi naší duše, jsou tzv. dysfunkční, pro náš současný a budoucí život škodlivá. Ovládají nás jako temný proud.

Dají se niterná přesvědčení změnit? Jednoznačně ano, i když to nemusí být lehké. Právě změna postojů, hodnot a přesvědčení patří mezi hlavní cíle dlouhodobé psychoterapie. Jejich změnou dochází postupně k tzv. reorganizaci osobnosti. Když k sobě budete upřímní a otevření změně, dáte prostor k rozviklání základů některých pravd, které už možná dávno pravdami nejsou, anebo dokonce pravdami nikdy nebyly. Když k takovému hlubšímu uvědomění dojde, když procitnete a vymotáte se ze svého labyrintu iluzí, zákonitě se to projeví na vašem myšlení, cítění i chování. Vaše osobnost se změní.

Pokud se mi podařilo aspoň zčásti oslabit vaše přesvědčení, že svou osobnost nemůžete změnit, splnil tenhle text svůj účel. Víra ve váš potenciál ke změně je totiž tím nejdůležitějším předpokladem pro to, aby k takové změně mohlo dojít.