Popření problému, přestože nás trápí

Popření problému může mít tu nejjednodušší formu, kdy si říkáme „ještě to dost nebolí“, přestože nám vnitřní nápověda našeptává, že bychom s tím měli začít něco dělat nebo se s někým poradit, k někomu zajít. Pak se na nás zase navalí starosti, jsme v kalupu, nevíme, co dřív, pohltí nás dočasné nadšení z práce, když se něco povede („ono to nebude tak hrozný“), nebo si popovídáme s partnerem („nějak to dáme)“, pookřejeme, když se po několika týdnech nespavosti zázračně vyspíme („pár dní nespavosti vydržím“), nebo se průběžně utěšujeme přejídáním, alkoholem, lehčími i těžšími drogami, pornem, hazardem nebo adrenalinovými zážitky.

Bezprostředně po dávce dopaminu se všechno zdá relativně snesitelné, dokud nějaká událost opět nespustí ty nepříjemné příznaky, které s každým dalším zjevením jdou o něco hůř zahnat. I v takových případech nakonec sami sebe chlácholíme: „Nejsem na tom ještě tak špatně, abych musel prosit o pomoc.“ nebo „Není to tak hrozné, ostatním lidem se dějí mnohem horší věci“. Není neobvyklé, že se takový cyklus mnohokrát opakuje, než se odhodláme požádat o pomoc a domluvíme si schůzku s lékařem nebo terapeutem.

Popření, potlačení a vytěsnění problému jsou přirozenými reakcemi na špatné zkušenosti. Když neschvalujeme to, co se stalo a co se v nás dělo, můžeme předstírat, že se nestalo nic. Jsou zdokumentovány případy, kdy pacient dokáže popřít existenci kožního nádoru o velikosti meruňky, který má přímo před sebou na své ruce. O to snáz lze popřít nepříjemné emoce, po kterých nezbyl žádný hmatatelný odpad, ani obláček něčeho, co bychom mohli čichat, ani ozvěna. Na zapomínání svých pocitů a trápení jsme experti všichni, nemusíme na to studovat vysokou školu. Jenže problémy uklizené do černé skřínky zapomnění zůstávají chtě nechtě propojené neviditelnými nitkami se všemi aspekty našeho života. Myslíme si, že jsme v zákrytu, ale každé naše rozhodnutí je stále ovlivňováno oním emočním „bahníčkem“, které jsme se vědomě či nevědomě rozhodli neřešit. Dlouhodobé popírání problému se dříve nebo později projeví např. jako:

• Emoční nerovnováha (náladovost, snadné rozčilení se, impulzivní jednání).
• Somatické příznaky (nechuť k jídlu, narušený spánek, bolesti, onemocnění, infekce, různé potíže, které nejdou dobře rozklíčovat).
• Obavy, strachy, úzkosti, fóbie (mající za spouštěče zrakové, čichové, hmatové i chuťové podněty, pohyby těla, nebo se objevují v rámci přehnané starostlivosti a úzkostlivosti obecně).
• Prokrastinace a vyhýbání se některým činnostem nebo rozhovorům na nějaké citlivé téma.
• Deprese, nechuť do života, neschopnost se radovat a těšit.

Obecně panuje nízké povědomí o tom, jak se duševní choroby projevují a jaké benefity by mohla přinést adekvátní léčba. Lidé často bagatelizují depresi se slovy, že se cítí jen trochu znavení a líní, a úzkosti poníží na povzdechnutí „prostě mám nějaké starosti“. Zatímco mnozí z nich nevyhledají pomoc kvůli obavám ze společenského stigmatu, jiní prostě jen nemohou nebo nechtějí přijmout fakt, že mají duševní problém, který se dá léčit, a čím dřív se tak stane, tím dřív se život vrátí do kolejí vedoucích optimističtější krajinou bez neosvětlených tunelů. Výzkumy přitom potvrdily, že pacienti, kteří se dlouho odmítali léčit, přestože se později ukázalo, že trpí duševní poruchou, tak často činili z přesvědčení, že nemají problém, který by si žádal léčbu, anebo se všechno dá nějak samo do kupy.

Naše vnitřní zkreslené zrcadlo nás někdy oddaluje od přiznání si problému, který by bylo dobré řešit. Zamyslete se, jestli není možné, že se to týká i vás, nalijte si čistého vína, a pokud váháte, kontaktujte odborníka. Tím nic nezkazíte. Poradíte se, získáte nový úhel pohledu na věc, a pak se sami rozhodnete.