Psychické obrany (Díl 2): Před čím se vlastně tolik bráníme?

V prvním dílu seriálu o psychických obranách jsme si vysvětlili, co psychické obrany jsou a jak fungují. Viděli jsme, že obrany nejsou něčím patologickým, čeho bychom se měli za každou cenu zbavovat, nýbrž že jde o přirozený způsob, jak přežívat ve světě, ve kterém se pořád něco děje.

Když se řekne psychické obrany, může to znít, jako by šlo o něco, co se občas zapne ve výjimečných situacích. Ve skutečnosti jsou ale obrany v běhu téměř neustále, protože musíme průběžně zvládat obrovské množství emocí, konfliktů, očekávání a nejistoty.

Naše mysl se neustále snaží udržet určitou rovnováhu – mezi tím, co cítíme, co si o sobě myslíme, co po nás chce okolí a jaká je realita. Kdykoli se tyto věci dostanou do napětí, obrany nastupují jako tiché regulační mechanismy. Často si toho ani nevšimneme.

Obrany tak nejsou jen reakcí na velké krize nebo traumata. Aktivují se i v běžném každodenním životě – při kritice, studu, konfliktu, nejistotě, ohrožení vztahu nebo třeba ve chvíli, kdy by přijetí nějaké pravdy bylo pro nás příliš náročné.

Existuje přitom celá řada důvodů, proč obrany vznikají a proč se znovu a znovu aktivují. V následujícím přehledu se podíváme na nejdůležitější z těchto důvodů – na procesy, které obrany v psychice udržují v chodu.

1. Regulace úzkosti a emocí

Obrany existují především proto, aby chránily naši psychiku před emocemi, které by byly ohrožující, zahlcující nebo nepřijatelné. Když se objeví situace, která by mohla vyvolat příliš silnou úzkost, stud, bolest nebo vnitřní konflikt, obranné mechanismy tuto zkušenost zkreslí, potlačí nebo „převypráví“ (reinterpretují) tak, aby byla snesitelnější.

• Například racionalizace umožní vysvětlit si selhání způsobem, který méně bolí („Stejně jsem o tu práci nestál“).
• Popření pomáhá nevnímat realitu, která by byla příliš ohrožující („Ten vztah přece není toxický, jen máme těžké období“).

Bez těchto procesů by nás emoce mohly snadno paralyzovat nebo zahltit.

2. Udržení stabilního obrazu o sobě

Každý člověk má určitý obraz sebe sama – představu o tom, kým je. Tento sebeobraz dává psychice stabilitu a kontinuitu. Sebepojetí je jako pevnost, kterou mozek chrání, protože jeho náhlé narušení by mohlo vyvolat silnou úzkost, stud nebo pocit rozpadu identity.

• Pokud někdo hluboce věří, že je neschopný, může podvědomě ignorovat nebo zlehčovat svou kompetenci (například si úspěch vysvětlí náhodou). Obrany tedy pomáhají přehlížet důkazy, které by nás nutily změnit názor na to, kým jsme.
• Naopak člověk, který se vnímá jako morálně bezúhonný, může přisuzovat neetické motivy druhým, místo aby si připustil své vlastní impulzy. Tomu říkáme projekce, protože promítáme své vlastní (často jen domnělé) nedostatky na druhé.

Obrany nám pomáhají udržet pocit vnitřní soudržnosti  – drží nás pohromadě.

3. Získání času pro postupné zpracování reality

Psychika někdy potřebuje obtížnou nebo ohrožující realitu přijímat postupně, aby nedošlo k zahlcení nebo destabilizaci. Obrany mohou fungovat jako tlumič, který umožňuje vědomí přibližovat se k pravdě v takovém tempu, jaké je pro člověka snesitelné.

• Například bezprostředně po ztrátě blízkého můžeme prožívat pocit neskutečnosti (derealizace) nebo popření („To přece nemůže být pravda“).
• Izolace afektu (odstřižení prožívání) nám umožňuje mluvit o traumatické události bez plného emočního prožitku, dokud na něj nejsme psychicky připraveni.

Obrany tak mohou dočasně chránit naši psychickou stabilitu, dokud nejsme schopni realitu plně začlenit do příběhu, který o sobě vyprávíme (integrovat).

4. Ochrana před vnitřním rozporem

Když jsou naše přesvědčení, potřeby, hodnoty, pocity nebo zkušenosti ve vzájemném rozporu, pociťujeme nepříjemné vnitřní napětí. Psychika má přirozenou tendenci protichůdné impulzy zmírnit nebo odstranit. Obrany nás tak chrání před vědomým prožitím vnitřních konfliktů.

• Člověk, který podvádí partnera, si může pomoci racionalizací: „Stejně se ke mně poslední dobou nechoval hezky.“
• Když uděláme chybu v práci, můžeme ji zlehčit nebo popřít, abychom nemuseli čelit pocitu selhání.

Obrany tak pomáhají udržet pocit vnitřní konzistence – pocit, že „dáváme sami sobě smysl“.

5. Zjednodušení složité reality

Realita je plná nejistoty, rozporů a nejednoznačnosti. Psychika proto někdy používá obrany jako způsob, jak realitu zjednodušit a zpřehlednit.

• Dichotomické myšlení (černobílé vidění) rozděluje svět na dobré a špatné, což je méně náročné než přijmout, že většina věcí obsahuje obojí zároveň.
• Katastrofizace může paradoxně snižovat úzkost tím, že člověk má pocit, že je na nejhorší scénář připraven („Radši počítám s tím nejhorším, než abych byl zaskočen“). Ale stejně jako u všech obran platí, že při přehnaném používání může katastrofizace úzkost naopak zvyšovat.

Tyto mechanismy snižují nejistotu, i když za to platíme zkreslením reality.

6. Ochrana vztahů a sociálního začlenění

Lidský mozek se vyvíjel v kontextu skupiny, jsme evolučně naprogramováni na přežití mezi ostatními lidmi. Sociální vyloučení bylo v minulosti faktickou existenční hrozbou. Obrany nás chrání před pocitem vyloučení a pomáhají nám udržet vazby, na kterých jsme psychicky závislí. Často vznikají proto, aby dítě mohlo zachovat vztah k pečující osobě, dokonce i tehdy, když je tento vztah zdrojem bolesti nebo ohrožení.

• Můžeme si nevědomě osvojit názory skupiny (identifikace), abychom nepřišli o pocit sounáležitosti.
• Někdo s hlubokou potřebou přijetí může přehnaně hledat chybu v sobě, místo aby připustil, že problém je na straně druhého.

Obrany tak pomáhají chránit vazby, o které se ve svém životě opíráme a na nichž závisíme.

7. Ochrana před existenciální úzkostí

Vědomí vlastní zranitelnosti, náhodnosti života a konečnosti naší existence je pro nás jen velmi obtížně snesitelné. Obrany pomáhají tuto skutečnost držet mimo vědomí nebo jí dát snesitelný význam. Nic nedokážeme popřít tak bravurně jako naši smrtelnost.

• Mnoho lidí se vyhýbá přímému uvědomění vlastní smrtelnosti a žije, jako by se jich netýkala.
• Víra v osud, absolutní jistoty nebo pevný řád světa může snižovat úzkost z nejistoty a nepředvídatelnosti.

Nejde o „lež“, ale o způsob, jak psychika udržuje existenciální rovnováhu.

8. Ochrana před studem a vinou

Stud a vina patří k nejbolestivějším lidským emocím, protože ohrožují vztah k sobě samému i k druhým.

• Projekce umožňuje připsat nepřijatelné impulzy nebo pocity druhým („On je agresivní“, místo uvědomění vlastní agrese).
• Reaktivní formace vede k tomu, že člověk projevuje opak toho, co skutečně cítí (například přehnaná laskavost může maskovat potlačený hněv).

Obrany tak chrání psychiku před bolestivým sebeuvědoměním. Umožňují tyto bolestivé emoce odsunout nebo přeměnit.

9. Udržení pocitu kontroly a předvídatelnosti

Chaos je pro nás k nesnesení, protože nám dává pocítit kontakt s nevyzpytatelnem a neznámem. Obrany pomáhají vytvářet iluzi, že máme nad věcmi kontrolu, pomáhají nám vytvářet pocit řádu i tam, kde ve skutečnosti není.

• Můžeme spojovat nesouvisející události, abychom měli pocit, že svět funguje podle určitých pravidel.
• Magické myšlení nebo rituály mohou snižovat úzkost z nejistoty – dávají nám pocit, že dokážem situaci ovlivnit, že máme tu moc.

Subjektivní pocit kontroly je pro psychickou stabilitu zásadní, i když není vždy realistický.

10. Úspora psychické energie a automatizace zvládání

Vědomé zvládání každého vnitřního konfliktu, impulzu nebo nepříjemné emoce by bylo extrémně vyčerpávající. Obrany nám umožňují tyto procesy přesunout na automatickou, nevědomou úroveň, čímž uvolňují energii pro běžné fungování a život.

• Například potlačením nepříjemné myšlenky se můžeme lépe soustředit na práci, místo abychom zůstali paralyzováni vnitřním konfliktem.

Obrany tak šetří psychickou kapacitu a umožňují každodenní fungování.

11. Naučené a zautomatizované vzorce

Mnoho obran vzniká v dětství jako užitečná adaptace na konkrétní prostředí. Pokud pro nás byly tehdy užitečné, může mít tendenci je používat i v dospělosti, aniž bychom si to uvědomovali.

• Například dítě, kterému nebyl dán dostatečný prostor pro vyjadřování emocí, se může naučit intelektualizaci – místo prožívání emoce ji analyzuje. Jako dospělí pak můžeme automaticky vysvětlovat své pocity, místo abychom je cítili.

Tak se obrany stávají součástí naší osobnosti. Používáme je vlastně ze zvyku.

12. Biologický a neurobiologický základ

Obrany nejsou jen psychologické konstrukty, ale mají svůj základ ve fungování mozku.

• Mozkové struktury, které detekují hrozbu a regulují emoce (například amygdala a další části limbického systému), aktivují stresovou reakci. Obranné procesy jsou jedním ze způsobů, jak tuto reakci regulovat.
• Mozková plasticita (neuroplasticita) znamená, že čím častěji je určitý způsob reagování používán, tím více se upevňuje a automatizuje.

Obrany jsou tedy současně psychologické i biologické procesy.

Obrany činí vnitřní i vnější svět snesitelnějším

Když se na to podíváme z odstupu, je vlastně úžasné, kolik různých funkcí obrany plní. Obrany nejsou chybou psychiky. Jsou to nástroje, které si naše mysl vytvořila, aby zvládla svět, který je někdy složitější, než bychom si přáli.

Zároveň ale platí, že čím automaticky a rigidněji obrany používáme, tím víc mohou začít zkreslovat naše vnímání reality, vztahů i nás samotných. A právě tehdy se z původně užitečných strategií může stát zdroj potíží.

V příštím dílu se proto podíváme na konkrétní „bestiář“ psychických obran. Projdeme si ty nejčastější mechanismy, které lidská mysl používá – a dost možná v nich začnete poznávat nejen druhé, ale i sami sebe.

Další čtení:

Psychické obrany (Díl 1): Jak nás chrání před úzkostí i před pravdou

Proč je dnes úzkosti víc než dřív

Zkoušel jsem všechno, ale úzkost se mě pořád drží