Psychické obrany (Díl 1): Jak nás chrání před úzkostí i před pravdou

Psychické obrany patří k nejzajímavějším objevům psychoanalýzy, protože ukazují, jak lidská mysl dokáže být zároveň neuvěřitelně chytrá a zároveň někdy trochu zoufale improvizující, když se snaží přežít své vlastní emoce. V té nejjednodušší definici je obrana automatický psychický proces, který snižuje psychickou bolest nebo úzkost tím, že mění způsob, jakým realitu prožíváme nebo interpretujeme.

Je důležité pochopit, že obrana nemění realitu samotnou, ale mění její psychické zpracování. Naše mysl tím vlastně říká něco jako: „Tahle věc je pro mě teď moc, tak ji trochu ohnu, přefiltruju nebo přeskládám.“ Díky tomu může člověk něco nevědět, i když to vlastně ví, něco necítit, i když by to cítit měl, nebo vidět situaci jinak, než jakou ve skutečnosti je. A přitom nejde o šílenství, jde jen o to, že psychika chrání stabilitu systému.

Freud to formuloval elegantně: obrany chrání ego před úzkostí. Ještě přesněji bychom mohli říci, že obrany chrání psychiku především před vlastními zahlcujícími vnitřními obsahy. Člověk se obvykle nebrání samotné realitě, ale emocím, fantaziím, impulsům nebo představám o sobě, které by tato realita vyvolala. Nebráníme se tomu, co se stalo, ale tomu, co by pro nás znamenalo si to plně připustit.

K čemu obrany slouží

Bez obran by psychika dlouho nepřežila. Představte si člověka bez nich: každá kritika by vedla k totálnímu zhroucení, každá ztráta by byla devastující, každý agresivní impuls by vyvolal morální kolaps a každá traumatická vzpomínka by zaplavila vědomí naplno. Na rozdíl třeba od housenky, lidský organismus potřebuje filtry reality, aby se v ní mohl cítit celý.

Nejdůležitější funkcí obran je regulace úzkosti. Podle klasické psychoanalýzy úzkost vzniká ve chvíli, kdy se střetnou tři věci: pudové impulsy (id), morální zákazy (superego) a požadavky reality. Ego je mezi nimi v roli jakéhosi diplomata, který se snaží zabránit katastrofě. Obrany jsou jeho diplomatické triky. Když tyto regulační mechanismy selžou nebo jsou dlouhodobě přetížené, může se úzkost projevit velmi silně – například jako panická ataka, úzkostná porucha nebo ve formě obsedantně-kompulzivních symptomů (OCD).

Druhou podstatnou funkcí je ochrana identity. Každý člověk potřebuje mít pocit, že je nějak v pořádku: že je dobrý, kompetentní, že má aspoň trochu kontrolu nad svým životem a že svět dává smysl. Když něco tenhle obraz ohrožuje, nastoupí obrany. Mohou se projevit třeba jako racionalizace („neudělal jsem chybu, jen to nebylo ideálně načasované“), projekce („to on mě nenávidí, ne já jeho“) nebo popření („to prostě není pravda“). Psychika tím udržuje soudržný obraz sebe sama.

Další funkcí je dávkování reality. Některé zkušenosti jsou tak silné, že je psychika nedokáže přijmout najednou. Týká se to třeba smrti blízkého, těžkého traumatu, ale i vlastních nepříjemných emocí, jako je závist nebo vztek. Obrana umožňuje, aby realita přicházela v přiměřených dávkách, které jsou pro psychiku snesitelné.

A nakonec je tu ještě jeden praktický aspekt: úspora psychické energie. Vědomé řešení každého konfliktu by bylo extrémně vyčerpávající, proto obrany fungují jako automatické zkratky. Naše ego si v podstatě řekne: „Tuhle věc vyřeším pod stolem.“

Obrany ale někdy chrání ještě něco dalšího – vztah k důležitým lidem. Dítě je existenčně závislé na rodiči a potřebuje vnímat pečující osobu jako zdroj bezpečí. Pokud je rodič zároveň zdrojem bolesti nebo ohrožení, dítě mnohdy raději změní pohled na sebe než na rodiče. Místo „rodič je špatný“ může vzniknout přesvědčení „já jsem špatný“. Obrana tak chrání vztah k důležitému objektu (reprezentaci osoby v mysli), i když to znamená poškození obrazu sebe sama.

Jak obrany vznikají

Obrany se nikdo neučí vědomě. Jako děti je objevujeme experimentálně během našeho vývoje. Mechanismus je překvapivě jednoduchý. Nejprve vznikne silný afekt – například stud, strach, závist nebo vztek. Když je příliš silný a dítě ho nedokáže regulovat, psychika použije některou z dostupných strategií a úzkost se sníží. Mozek si tuto strategii uloží do svého repertoáru jako funkční řešení. Pokud se situace opakuje, strategie se začne používat znovu a postupně se zautomatizuje. Tak vznikne obranný vzorec, který se stává naší neodmyslitelnou součástí. To, čemu říkáme osobnost, je často jen stabilní systém obran.

Představte si třeba dítě, které cítí silnou závist vůči sourozenci. Závist je ale zakázaná nebo nepřijatelná emoce. Psychika proto vytvoří trik: místo závisti vznikne kritika nebo devalvace („ten můj brácha je vlastně trapnej“). Tím úzkost klesne a mozek tento způsob začne používat opakovaně.

Obrany se vyvíjejí spolu s vývojem psychiky – nejranější obrany jsou velmi jednoduché a často radikálně zkreslují realitu (například popření nebo štěpení). S postupným vývojem ega se objevují komplexnější a pružnější strategie, které dokážou pracovat s ambivalencí a konfliktem bez nutnosti realitu úplně popřít.

Co obrany vytváří – metapsychologický pohled

Freud říkal, že obrany jsou funkcí ega. Moderní neurověda mapuje několik vrstev mozkových systémů, které se na tvorbě obran podílejí.

První vrstva je afektivní systém – především limbický systém. Sem patří například amygdala, hypothalamus nebo periaqueduktální šedá hmota. Tyto struktury generují základní emoce, jako je strach, stud, vztek nebo vina. Druhá vrstva je systém regulace emocí, který zahrnuje především části prefrontálního kortexu, anteriorní cingulum nebo insulu. Tyto oblasti se snaží vzniklé emoce regulovat a zmírnit. Některé strategie regulace jsou vědomé, jiné jsou právě obranné. Třetí fáze je automatizace. Pokud se určitý způsob regulace osvědčí, přesune se do systémů implicitní paměti a návyků, například do bazálních ganglií. Tím se z něj stane automatický obranný mechanismus.

V klasické freudovské metapsychologii se předpokládalo, že udržování obran vyžaduje také psychickou energii. Ego musí neustále investovat energii do toho, aby nežádoucí obsah zůstal mimo vědomí. Freud tento proces popisoval pojmem antikatexe.

Co obrany drží v chodu

Obrany tedy nejsou jen jednorázovými operacemi, ale dlouhodobými dynamickými procesy. Znovu se aktivují pokaždé, když vznikne podobná situace. Drží je v chodu několik věcí.

• Nejdůležitější je úzkost, která funguje jako jejich palivo. Čím víc úzkosti člověk prožívá, tím víc se aktivují obranné procesy.
• Druhým držákem obran jsou predikce mozku. Mozek je vlastně mašinou na předpovědi – neustále odhaduje, co se stane. Pokud očekává ohrožení, může obrany aktivovat ještě dřív, než se něco skutečně stane.
• A třetím faktorem je identita. Některé obrany se časem stanou součástí osobnosti. Intelektualizace u intelektuálů, humor jako obrana, cynismus nebo perfekcionismus – to všechno mohou být obranné strategie, které se nás drží zuby nehty.

Některé obrany navíc nejsou jen intrapsychické procesy, ale odehrávají se také ve vztazích. Například projektivní identifikace může fungovat tak, že člověk nevědomě „předá“ druhému člověku vlastní nesnesitelný stav, který pak druhý začne skutečně prožívat. Obrana se tak stává součástí vztahové dynamiky.

Paradox obran

Suma sumárum: obrany nás chrání, ale zároveň nás také někdy vězní. V dětství často představují geniální řešení situace, která by jinak byla neřešitelná. Jenže v dospělosti mohou začít zkreslovat vztahy, blokovat emoce nebo udržovat symptomy. Když obrany začnou být příliš rigidní, mohou se podílet i na vzniku psychických potíží – například úzkostných stavů, panických atak, depresivní nálady nebo některých forem OCD.

Proto se v psychoterapii nesnažíme o nic radikálního, nesnažíme se obrany zničit – to by bylo nebezpečné. Spíš se snažíme o to, aby se staly pružnějšími, aby člověk mohl být v těsnějším kontaktu s realitou a lépe regulovat své emoce.

A jaké obrany asi využíváte vy? V příštím článku se podíváme na důvody, které obrany udržují v běhu. Možná pak začnete některé z těch vlastních rozpoznávat v každodenním životě.