Duchovní příčiny úzkosti

Víra, anebo naopak její absence, nejsou jen filozofické volby, ale hluboce osobní postoje ke světu se svými specifickými druhy úzkosti. V obou případech se dotýkáme základních existenciálních otázek: proč jsme tady, co s námi bude a na čem vlastně opravdu záleží. Odpovědi na tyto otázky určují, čeho se bojíme a proč.

A. Úzkost u věřícího 

Víra dává smysl, rámec a příběh. Věřící lidé sice často nalézají ve víře útěchu, smysl, komunitu a naději na posmrtný život, ale zároveň se mohou setkat s úzkostí, protože každý rám také svírá, a každý příběh nese závazek. 

1. Úzkost z božího soudu, trestu a viny

Úzkost z božího soudu a viny patří k nejhlubším formám duchovní tísně. Věřící člověk, zvlášť v abrahámovských tradicích, žije ve vztahu k bytosti, která je věčná, vševědoucí, všemocná a všudypřítomná. Bůh vidí všechno: skutky, myšlenky i pochybnosti. V jeho světle nejde nic skrýt, člověk nemá kam ukrýt svá tajemství, a to vytváří zvláštní napětí.

V křesťanském pojetí, zvláště s ohledem na dědičný hřích, je vina bytostná: rodíme se hříšní. Vina není jen důsledkem činů, ale součástí samotné existence. Věřící se tak neptá: „Udělal jsem něco špatně?“, nýbrž „Jsem sám o sobě špatný?“ Touha po odpuštění je snahou o návrat k bytostné nevinnosti – k jednotě s Bohem. V hloubce duše chceme být hodni lásky, ale bojíme se, že nejsme.

Strach z Božího soudu, trestu či karmy je strachem z nevyhnutelného zúčtování. Víra může být morálním kompasem, ale i vnitřním vězením: pocit, že nás někdo neustále sleduje a hodnotí, může přerůst v chorobnou sebekontrolu. Vzniká tzv. skrupulozita – stav, kdy věřící považuje i lehký všední hřích za smrtelný nebo vidí hřích v tom, co hřích není. Když se člověk příliš bojí, že svými myšlenkami uráží Boha, může se rozvinout náboženská forma obsedantně-kompulzivní poruchy (OCD). 

Psychologicky jde o střet touhy po jistotě spásy s nejistotou, zda jsme si ji „zasloužili“. Existenciálně se projevuje napětí mezi potřebou bezpečí a děsivým dopadem absolutní spravedlnosti. Vědomí, že ten, kdo nás stvořil, nás může i zatratit, je jedním z hlavních zdrojů úzkosti věřící duše. A zároveň z hloubky této úzkosti vyrůstá touha po jistotě, že existuje někdo, kdo nás přijímá i v nedokonalosti. 

2. Úzkost z odcizení Bohu a duchovní opuštěnosti (temná noc duše) 

Úzkost z duchovní opuštěnosti nás přepadne, když zmizí ozvěna modlitby. Mystici i obyčejní věřící popisují stav, kdy Bůh mlčí. Modlitby nedoléhají, rituály se mění v prázdné formy a víra se scvrkne do myšlenky bez citu. Katolická tradice tomu říká temná noc duše – období, kdy víra přestává být zkušeností a stává se prázdnou krajinou bez majáku.

Tahle úzkost je zvlášť krutá, protože postihuje ty, kdo víru vnímali jako zdroj bezpečí, smyslu a spojení. Náhle se zdá, že ten zdroj zmizel, nebo ještě hůř – že nikdy neexistoval. A s ním se rozpadá i kontinuita identity: „Co když to celé byla iluze? Co když má víra není dostatečná, autentická, správná? Co když jsem se Bohu vzdálil natolik, že už není cesty zpět?„

V takové krizi se nehroutí jen přesvědčení, ale samotný vztah. Přichází pocit opuštěnosti, stud za pochybnosti a strach z odsouzení. V prostředí, které klade důraz na silnou víru, se můžeme ocitnout v pasti – navenek působíme zbožně, uvnitř zápasíme s mlčením Boha, které vnímáme jako vlastní selhání.

Psychologicky se tu střetávají potřeby autenticity a příslušnosti: chceme zůstat sami sebou, ale bojíme se, že tím ztratíme spojení. Připomíná to rané prožitky dítěte, kdy matka mizí z dohledu a dítě ještě neumí chápat, že i v její nepřítomnosti láska trvá. Podobně i v duchovní krizi zapomínáme na to, že Boží mlčení může být součástí vztahu, ne jeho koncem.

3. Úzkost z trvalé nedostatečnosti  

Náboženský perfekcionismus vyrůstá z neviditelného vnitřního metru, jehož stupnice nikdy nekončí. Když víru bereme vážně, můžeme snadno zaměnit duchovní růst za výkon a každou chybu či pochybnost vnímat jako hrozbu pro vztah s Bohem.

Tato úzkost bývá silná tam, kde se kladou vysoké morální ideály: pokora, čistota, oddanost, soucit. Jenže člověk není anděl. Propast mezi ideálem a skutečností nás pak vede k pocitu, že „nejsme dost“: ne dost duchovní, pokorní, věřící či dobří. Duchovní cesta se tak může změnit v běh za dokonalostí, kde každé klopýtnutí vyvolává lavinu sebekritiky: „Modlím se dost? Žiju správně?“ 

V jádru jde o touhu být viděni a milováni, zasloužit si lásku i v nedokonalosti. Superego (nadjá) nabývá téměř božské podoby neúprosného soudce, který nikdy není spokojený, protože měří absolutnem. Víra se pak stává kostýmem pro vnitřní konflikt mezi ideálním a skutečným Já. Přísnější tradice tak mohou proměnit víru v permanentní sebekontrolu, která končí duchovním vyčerpáním.

4. Úzkost z Boží vůle 

Úzkost z Boží vůle, osudu či předurčení vyrůstá z jednoho z nejstarších lidských dilemat: jsem tím, kdo svobodně jedná, nebo tím, kdo se podřizuje? Náboženské systémy, které pracují s představou předurčenosti, často kladou člověka do role přijímajícího. „Nejsi autorem svého života, ale spíše jeho vykladačem. Máš vůli rozpoznat, ne ji tvořit.“

Objevuje se úzkost z nejasnosti: co když je náš osud už napsán, a třeba špatně? Ctnostný život pak nemusí zaručovat spásu, a víra se promění v rozsudek. Druhou vrstvou je úzkost z pasivity: pokud vše závisí na Boží vůli, má naše snažení vůbec smysl? Potřebujeme cítit, že máme vliv, že naše volby nejsou jen iluze. Bez toho se rozpadá i smysl.

5. Úzkost z teodicije (ospravedlnění Boha) 

Úzkost ze střetu mezi existencí zla a představou dobrého Boha je jednou z nejbolestivějších krizí víry. Když se utrpení dotkne nás nebo našich blízkých, vynoří se otázky, které žádná doktrína neutlumí: „Proč mi to Bůh dělá? Kde byl, když jsem trpěl?“

Věříme v Boha, který je všemocný i dobrý, ale realita zla ten obraz trhá. Vnitřní hlas nám našeptává, že Bůh není tak dobrý nebo tak mocný. Rozpadá se základní důvěra, která víru drží. Může nás přepadnout pocit zrady – že ten, komu jsme se odevzdali, nás nechal padnout.

V takových chvílích se otřásá důvěra v řád světa i v to, že bolest má nějaký smysl. Když se důvěra zlomí, nehroutí se jen víra, ale i schopnost být s tím, co je. Protože co zůstane, když se dobro a moc rozejdou? Temnota bez pastýře, nebo pastýř, který zradil.

B. Úzkost u nevěřícího 

Nevěřící si Boha nepozval na večeři. Musí si tím pádem obstarat svůj vlastní jídelní lístek života a smyslu. Bez božské garance musí nést váhu existence sám.

1. Úzkost ze smrti, z definitivy, z nicoty v nebytí 

Úzkost ze smrti, tedy z vědomí, že jednou přestanu být a nezbydou po mně nic než vzpomínky nebo atomy rozprášené do všech koutů světa, je jednou z nejintenzivnějších forem existenciální tísně, kterou nevěřící člověk může zažít.

Zatímco víra nabízí příběhy o posmrtném životě, pokračování, návratu domů nebo splynutí s vyšší realitou, ateista (nebo člověk žijící bez přesvědčení o nějakém přesahu) musí čelit smrti jako definitivnímu konci – nikoli přechodu, ale totálním zániku. V tomhle scénáři není žádná naděje na setkání s blízkými, žádná božská náruč, žádná účetní uzávěrka s vesmírem. Je tu jen ticho a nicota. A nicota není jen chladná, je absurdní.

Ernest Becker ve své knize Popření smrti (The Denial of Death) popisuje, jak se většina lidí snaží úzkost ze smrti potlačit symbolickou nesmrtelností – dílem, dětmi, odkazem, vědou nebo ideologií. Nic neumíme vytěsnit tak dokonale jako úzkost ze smrti. A když tahle obrana povolí, třeba při těžké nemoci, ztrátě blízkého nebo v existenciální krizi, propast nebytí se může otevřít naplno: „Jednou budu mrtvý. Už nikdy nic nezažiju. Nebudu tu já.“

Proč vůbec milovat, tvořit, snažit se, když to všechno jednou skončí? Možná právě proto. Irvin Yalom, jeden ze zakladatelů existenciální psychoterapie, tvrdí, že úzkost ze smrti je základním motorem lidského chování – většina našeho konání vyrůstá právě z pokusu vyrovnat se s nevyhnutelností konce. 

Filozofové jako Sartre, Heidegger nebo Camus si úzkost z nebytí zvolili za výchozí bod: Právě vědomí smrti nás může vést k hlubšímu životu, k autentičnosti, k tomu, abychom žili „jako by každý den byl poslední“. Yalom by řekl, že smrt nás může paradoxně osvobodit – když si plně uvědomíme, že čas je omezený, přestaneme plýtvat životem triviálnostmi a začneme žít upřímněji. 

2. Úzkost z nesmyslu 

Úzkost z nesmyslu se dotýká jedné z nejhlubších lidských potřeb: potřeby významu. „K čemu to všechno je, když to stejně nakonec zmizí beze stopy?“ Lidé potřebují věřit, že jejich činy mají přesah, že nejsou jen dočasnými chemickými reakcemi v těle ohraničeném časem. I ten největší materialista v koutku duše touží po tom, aby na něčem skutečně záleželo. 

Člověk bez víry si musí tvořit smysl sám – ve vztazích, v tvorbě, v poznání. Možnost zvolit si svůj vlastní smysl je na jedné straně osvobozující, ale zároveň hluboce zavazující, až ochromující. Zodpovědnost za tvorbu smyslu leží výhradně na nás. A když se něco zhroutí, musíme si přiznat, že jsme to celé postavili sami – a teď se nám to rozpadlo pod rukama.

Bez „zaručeného rámce“ je každá činnost, hodnota i vztah výsledkem vědomé volby. Nic není samozřejmost. Jsme jako na otevřené pláni bez kompasu – můžeme jít kamkoli, ale chybí nám jasný důvod. A z té přemíry možností bez orientačního bodu na nás dýchá úzkost. Netrápí nás tolik konkrétní strach ze smrti nebo ze ztráty, spíš nás zúzkostňuje otázka: „Proč to všechno vlastně dělám?“ 

Když není smysl dán zvenčí, musí být neustále obnovován zevnitř. A to je vyčerpávající. Camus ve svém Sisyfovi přirovnal tohle úsilí k tlačení balvanu do kopce s vědomím, že nikdy nedojdeme na vrchol. Frankl hovořil o „existenciálním vakuu“ – prostoru, kde chybí účel a místo něj bují deprese, závislosti nebo ideologie jako únikové cesty.

Přesto by se nejspíš oba shodli na tom, že právě absence vyššího plánu může být nejen paralyzující, ale i posilující. Musíme projít bolestí prázdnoty, abychom našli sebe. Svobodu pocítíme tehdy, když dokážeme vytvořit svůj vlastní hodnotový rámec. Někdo ho najde v lásce, jiný v umění, v přírodě, nebo v boji za spravedlnost.

3. Úzkost z izolace

Úzkost z kosmické samoty přichází, když vesmír přestane být tichým svědkem a stane se prázdným prostorem bez odpovědi. Pro věřícího je svět plný znamení, pro nevěřícího často jen chladným tichem. A lhostejnost bolí víc než nepřátelství.

Existenciální filosofové jako Heidegger mluví o vrženosti do světa bez záruk a garancí. Nejde o osamělost mezi lidmi, ale o osamělost v bytí. Toužíme být viděni a potvrzeni, mít svědka své existence. Víra tu potřebu naplňuje Božím pohledem. Bez něj může vznikat pocit, že „tam venku“ nic není. I když žijeme, vynoří se pocit, že o nás nikdo neví, že jsme vlastně neviditelní. 

Nevěřícím nezbývá než tuto úzkost unést a naučit se s ní žít. Je přirozené toužit po tom být viděni – když chybí duchovní rámec, vzniká prázdno, v němž se člověk může ztratit. Ale také se v něm můžeme paradoxně najít, pokud se naučíme být sami sobě oporou s něhou a přijetím.

C. Společný hlas touhy 

V jádru lidské úzkosti probíhá všudypřítomný zápas o smysl, vztah, hodnotu a kontrolu. Věřící i nevěřící jsou si v tomhle velmi podobní: oba „tábory“ se snaží ukotvit v realitě, která je větší než oni sami, a zároveň je neúprosně konečná a nestálá. Jen si pro to každý volí jiné opěrné body. 

Zatímco věřící se může bát, že zklamal Boha, nevěřící se bojí, že žádný Bůh nikdy nebyl a že se vším zůstává sám. Jeden se bojí, že život má smysl, ale on ho nenaplňuje, druhý, že život smysl vůbec nemá, a že tíhu prázdna bude muset unést sám. Jeden bojuje s autoritou, druhý s její absencí. A přesto jsou obě tyto úzkosti dvěma stranami jednoho a téhož lidství.

V obou případech je úzkost přítomná jako důkaz, že nám na něčem záleží. Jen obsah a jazyk se liší. Víra nechrání před úzkostí, stejně jako její absence není zárukou svobody. Obojí je možné žít naplno i s úzkostí, protože úzkost není nemoc duše, ale hlas její touhy po smyslu, spojení, jistotě a naději.

Další čtení:

Kde se ztrácí pravda ve vztazích

Co s námi dělá vztah s umělou inteligencí

Proč je dnes úzkosti víc než dřív