Zlobíte se na někoho? Ubližujete hlavně sobě.

V životě každého z nás existují chvíle, kdy nad sebou ztrácíme kontrolu. V mnoha případech s tím nenaděláme vůbec nic. Může jít o prostý tělesný reflex, automatismus, důsledek poruchy či nemoci, můžeme se nutkavě oddávat svým zlozvykům a závislostem, nebo nemusíme být při plném vědomí, třeba když spíme a hlavou se nám honí sny. Ale vůbec nejčastěji si ztrátu sebekontroly uvědomujeme, když nás zaplaví silné emoce a my se stáváme neřízenou střelou.

Jen málokdo si dokáže udržet svou bublinu klidu za každých okolností. Když se k nám někdo zachová nepatřičně nebo vysloví něco jedovatého, máme tendenci vystartovat. V tu ránu se nám rozbuší srdce, ucítíme tepání v krčních tepnách, krev se nám nahrne do tváře, a rozum jde stranou . Pouštíme volant z ruky, řízení přebírají emoce.

V takových chvílích je dobré vzpomenout si na větu Anthonyho De Mella:

„Proč bych se měl naštvat? Proč bych se měl trestat za to, že se někdo zachoval nevhodně?“

Co si z toho odnést?

1.) Každý z nás někdy prožije negativní emoci namířenou směrem k druhému. Dokážeme k někomu pocítit odpor, hnus, hněv, agresi, nenávist nebo pohrdání. Takové emoce nepadají z nebe, vždy jde o reakci. Každá emoce plní svůj účel. Informuje nás o našem stavu, a informuje o něm i toho, s kým máme tu čest. Ventiluje energii a nakumulovaný stres. Ponouká tělo k akci, dává mu sílu i směr. Může sloužit k vymezení se, k získání převahy, k odplatě, k udržení sebehodnoty, k obraně před oživením něčeho bolavého, ale také svými emocemi lidi kolem sebe ovládáme. Vyjádřením emocí chtě nechtě tlačíme ostatní do odpovídající role, podněcujeme je k určitému chování.

2.) Za své emoce jsme zodpovědní my sami, nikdo jiný. Setrvávání s nějakou emocí je otázkou naší vůle. Světově uznávaná neurovědkyně Jill Bolte Taylor tvrdí, že když člověk reaguje na nějaký podnět, rozběhne se v něm chemický a neurologický proces, který trvá přibližně 90 vteřin. Jakákoliv emoce přetrvávající déle než onu minutu a půl je už jen důsledkem našeho rozhodnutí setrvat ve vyvolaném stavu. Nemá přitom na mysli to, že bychom vědomě a soustředěně udržovali oheň pod kotlem, nýbrž upozorňuje na naše rozhodnutí nikterak nezasáhnout, nijak ten negativní proud neusměrnit. A to můžeme po oněch zhruba 90 vteřinách kdykoli. Neseme za sebe plnou zodpovědnost. Dokrmovat negativní emoci je naším rozhodnutím. Věta Anthonyho de Mella nevybízí k tomu, aby s námi nikdy nic nehnulo. Jakoukoli emoci je vždy dobré prožít. Čím více ji prožijeme, tím rychleji vymizí. Zároveň nás nic nenutí k tomu, abychom negativní emoci udržovali při životě a nechali ji přejít do impulzivního jednání bez jakéhokoli usměrnění. Když emoce ztratí na síle, nepřestaneme mít důvod k nápravě. Z pozice klidu dokážeme lépe reagovat způsobem, který bude mít větší přínos pro obě strany. A každé vědomé rozhodnutí z pozice klidu, když jsme v kontaktu se svým pravým já, posílí naše sebevědomí.

3.) Když obracíme negativní emoce směrem do sebe, způsobujeme si trápení. Smutek, lítost a sebelítost, křivda, stud, hanba, strach, bezcennost, vina, zklamání, všechno to bolí. Ale už si tolik neuvědomujeme, že úplně stejně, ne-li víc, nás trápí i negativní emoce namířené směrem k ostatním. Potrápíme sice druhého (navíc bez záruky), ale trápíme hlavně sebe. Tím, že nejsme milí na druhého, nejsme milí k sobě. Dobrovolně si ubližujeme. Emoce není nikdy vytržená z kontextu našeho života jako celku. Nikdy neřešíme jen danou konkrétní situaci. S každou emocí se v nějaké míře vracíme i do minulosti. Nejde o železné pravidlo, ale bývá tomu tak, že čím silnější emoci prožijeme, tím dál do minulosti cestujeme. Zaplaveni silnou emocí ztrácíme kontrolu, stáváme se dítětem. Aniž si to uvědomujeme, oživují se vzpomínky na bolestivé události. Až se příště přestanete s někým ovládat, položte si otázku: „Proč to sám sobě dělám? Proč si způsobuji trápení? Trestám se za něco? Co tím řeším?“

4.) Pokud se k nám někdo chová necitlivě, snaží se nám ublížit, pak svou navazující negativní emocí jen rozšiřujeme pole jeho působnosti, roztíráme páchnoucí stopu dál směrem do světa, ale také směrem do našeho nitra. To špatné se již stalo. Když se držíme negativní emoce namířené vůči druhému, neprojevujeme tím svou moc, nýbrž svou bezmoc. Moc má nad námi ten druhý. Udržováním se v negativní emoci plníme očekávání druhého, plníme jeho záměr. Ať už křičíme nebo kolem sebe mácháme rukama, dostáváme se tím do podřízené pozice. Místo toho k sobě mohu v duchu promluvit: „Proč bych se měl nechat druhým ovládat? Jak je možné, že někdo jiný má moc nad tím, jak se cítím? Kde se v něm ta moc bere? To já mu dávám tu moc. Chci to tak mít?“

Podtrženo sečteno:

Anthony de Mello po nás nechce, abychom se stali roboty. Když přijde emoce, nezbývá, než ji prožít. Ale to, jak dlouho s negativní emocí zůstaneme, do jaké míry si onou emocí budeme ubližovat a jakým způsobem se rozhodneme reagovat, to už je jen na nás.