Zapeklitý případ pana Nespálka

Teď vám představím kazuistiku typického pacienta trpícího nespavostí. Pomůže vám uvědomit si, jakým způsobem můžeme nespavost nevědomky udržovat při životě. Půjde o vzorový případ, přehlídku mnoha na sebe navazujících zlozvyků. Vůbec nenaznačuji, že jste na tom podobně, možná se poznáte jen v několika málo ohledech, anebo v žádném.

Pan Nespálek se probudí uprostřed noci. Ustrašeně se podívá na budík. Má ho na nočním stolku pár centimetrů od hlavy, hned vedle rozečtené knihy „Jak se stát spánkovým supermanem rychle a snadno.“ Jde o pěkný zánovní budík s displejem, na kterém září obrovité zelené číslice. Pan Nespálek chce být strašen důsledně, sbírat nepochybné důkazy o své nespavosti. Oslní ho nápis 2:30 AM. Myšlenka udeří plnou vahou: „Už nikdy nebudu normálně spát!“  Hned nato si všímá staženého žaludku a napětí skrz naskrz tělem. „To mi ještě scházelo, už mi to jde i do těla!“ Polije ho pot, stav nouze. Najednou jako by se otevřel poklop a ze sklepení se vyřinuly další myšlenky: „Zítra mám pernej den, jedna schůzka důležitější než druhá, když se nevyspím, nezvládnu to.“, „Co si o mě pomyslí šéfová, když tu prezentaci zmastím?“, „A to se chystám zažádat o dovolenou. Na to můžu rovnou zapomenout“, „Manželka nebude nadšená.“, „Mám já tohle zapotřebí?“. Myšlenky se řetězí, jedna navazuje na druhou, vodí se za ručičky jako nejlepší kamarádky, každá přilévá svůj náprstek zoufalství, napětí a nervozita stoupá, poklop od myšlenkového sklepení se otevírá víc a víc, začarovaný kruh se roztáčí. 

Hlavním zdrojem paliva pro myšlenkový kolotoč je Nespálkovo niterné přesvědčení, že se nedokáže vypořádat se stresem, že nedokáže udržet tempo, které se o něj očekává, a už vůbec ne to, které očekává sám od sebe. Takové uvědomění se mu ale vyhýbá jako čert kříži, v práci je hvězda, jede jako motorová myš, jde o latentní skryté přesvědčení sedmiletého kluka, který od táty až příliš často slýchával, že je budižkničemu, a jehož všechny skleněnky jsou zametené pod kobercem nevědomí už přes třicet let. Situace vyžadující velký výkon fungují jako spouštěče, aktivují strach malého kluka přesvědčeného o tom, že se narodil proto, aby selhával, a automatické myšlenky začnou jedna po druhé naskakovat do kolotoče. Teď, když má pan Nespálek slabou chvíli, hypnotizovaný obludným nápisem 2:31 AM, nedovede si řeč těla přeložit jinak než jako předzvěst katastrofy: „Já to nezvládnu.“, „Nevyspalej to zejtra nedám.“, „Budu za blbce.“ Nejistotu kluka pod kobercem tím řádně přikrmí, základy svého niterného přesvědčení zalije čerstvým betonem. 

Tento řetězec událostí neomylně zaměřuje Nespálkovu pozornost k nespavosti, která v tuto chvíli trvá všehovšudy dvě minuty. Převaluje se a aniž si to uvědomuje, selektivně si všímá všeho, co svědčí pro to, že už neusne. Upíná pozornost k tělesným příznakům, které se mezitím rozmnožily. Bolest mezi lopatkami, jemné elektrizující brnění v palcích u nohou, v krku knedlík jako od babičky. A co je ze všeho nejhorší, v levém uchu mu tepe. „Mám zrychlený puls!“ Rozčileně se otočí na druhý bok, loktem šťouchne do manželky, ta nespokojeně zabrumlá. „Hlavně ať se neprobudí, vyptávala by se, co mi je.“ Pravé ucho také tepe, rychleji než před chvílí to levé, tak se obrací na břicho a proklíná anatomický paměťový polštář, dýchá jen jednou nosní dírkou, nedostává se mu vzduchu, dýchá zrychleně, hypokapnie na sebe nenechá dlouho čekat. 

Ale pan Nespálek nevnímá zostřeně jen indicie ve svém těle, stejně pozorným se stává vůči rušivým podnětům z okolí. „Á tady to máme, teď se v kuchyni vypnula lednička. Za jak dlouho se znovu zapne? Za půl hodiny? Za patnáct minut? Určitě mě vzbudí. Má vůbec smysl spát? Zítra to bude katastrofa. A co je tohle? Sousedovic kočka se zase hrabe v popelnicích. Čím bych ji mohl otrávit?“ Za normálních okolností by takové zvuky pana Nespálka nevzbudily, ale teď vnímá intenzitu každého z nich jako kritickou. „Město nenechá člověka spát, jednou mě zabije.“ Mrkne na budík. Když by usnul hned, mohl by spát ještě…, kolik to máme? 346, ne, 366 minut. Mozek pana Nespálka se za chybičku krátce zastyděl, a tak pro sichr uvádí v pohotovost pár podsystémů pro případ, že by se pan Nespálek rozhodl ještě počítat. Zas je o něco blíž k plné bdělosti. 

Pan Nespálek svou vlastní aktivitou vábí prostředí k tomu, aby mu nabídlo množství dalších „rušivých“ podnětů, které běžně nevnímá. Cílevědomě pracuje na tom, aby znovu neusnul. „A to si piš, že usnu!“ Natruc polyká prášek, který stejně nestačí zabrat a jeho úzkost dostatečně neztlumí. Naopak do pořadníku zařadí obavu, jestli po tabletce nebude celý den grogy. Určitě bude. Zvedá telefon, píše smsku šéfové: „Zítra mě prosím omluv, skolila mě chřipka.“ Pociťuje úlevu, je mu o něco lépe. Jen mu nedochází, že tím opět o něco víc přiškrtil sebevědomí zapomenutého malého kluka, potvrdil jeho zoufalství z vlastní neschopnosti, a na příští zátěžovou situaci bude s o to větší pravděpodobností reagovat úzkostí a na ni navázaným problémovým usínáním a nekvalitním spánkem. 

I když pan Nespálek nakrásno konečně usne, tím to nekončí. Na insomnii se správně nahlíží jako na problém zahrnující nejen noc, ale i den. Škodlivé kognitivní procesy totiž pokračují i po probuzení. V průběhu dne si pan Nespálek všímá všeho, co potvrzuje jeho nevyspalost. Převrhne hrníček s kávou: „Jak by ne, když jsem nezamhouřil oka.“. Zakoktá se při rozhovoru se synem: „Zatracený prášek na spaní.“ Nedokáže si vzpomenout na jméno toho herce, co hrál mimozemšťana v tom korejském seriálu: „Chybí mi REM spánek!“ Pan Nespálek je hladový po dalších a dalších symptomech nedostatku spánku. „Jsem spánkový invalida!“ Každá podobná myšlenka týkající se únavy nebo nějakého konkrétního důsledku jeho nevyspalosti přináší stres, negativně vychýlenou pozornost, a další pokroucené myšlenky. 

„Kafe mě postaví do latě.“ První, druhé, třetí. Pan Nespálek neví, že když efekt kofeinu odezní, dostaví se o to větší únava, plete si únavu s ospalostí, a tak do sebe kolem šesté večer kopne ještě čtvrté kafíčko. Jen picollo, rozumějme úplně malinké a neškodné. Ideální průprava k tomu, aby byl před spaním čilý jako rybička. Až ulehne, bude po očku sledovat budík, špiclovat ušima kde se co šustne, a na kávu si ani nevzpomene, kdo by si také po dvaceti letech kávování vzpomněl. Jeho tělo bude zatím ještě asi dvě nebo tři následující hodiny metabolizovat kofein. Noc je dlouhá, času dost. 

Ani další den se pan Nespálek nepřestává utvrzovat v přesvědčení, že trpí spánkovou poruchou, nasbíral celkem 18 důkazů, kterých by si za normálních okolností vůbec nevšiml. Na druhou stranu si ve svém detektivním zápalu nestačil všimnout toho, že kromě kávy skoro nic jiného nevypil a pociťovaná únava je důsledkem dehydratace. Má dojem, že opět nezamhouřil oka, přestože objektivně spal celých 7 hodin. Ta čtvrthodinka, kterou probděl, se v jeho mysli roztáhla na několik hodin. Pan Nespálek má ale k rezignaci daleko, je nastavený na výkon, dnes se bude vší silou snažit usnout do 5 minut, i když usnout do 30 minut je v normě.

Příběh pana Nespálka ilustruje typický začarovaný kruh, ve kterém se točí miliony nespavců po celém světě. Určitě jste si při sledování kazuistiky všimli některých úskalí, která si pan Nespálek sám pro sebe nachystal. Způsobem svého uvažování a selektivní pozorností na vše negativní se postaral o to, aby jeho úsilí zaručeně ztroskotalo. V dalších kapitolách se seznámíme s tím, jak se k problému nespavosti staví kognitivně-behaviorální terapie, budete vědět, jak zasáhnout a nekopírovat chyby pana Nespálka.