Zapeklitý případ pana Nespálka

Pojďme se společně podívat na kazuistiku typického pacienta trpícího nespavostí. Pomůže vám pochopit, jakým způsobem můžeme nespavost nevědomky udržovat při životě. Půjde o vzorový případ, mozaiku mnoha na sebe navazujících zlozvyků. Vůbec nenaznačuji, že jste na tom podobně, možná se poznáte jen v několika málo ohledech, anebo v žádném.

Pan Nespálek se probudí uprostřed noci. Ustrašeně se podívá na budík. Má ho na nočním stolku pár centimetrů od hlavy, hned vedle rozečtené knihy „Jak se stát spánkovým supermanem rychle a snadno.“ Jde o pěkný zánovní budík s displejem, na kterém září obrovité zelené číslice. Pan Nespálek očividně touží sbírat nepochybné důkazy o své nespavosti. Oslní ho nápis 2:30 AM. Myšlenka udeří plnou vahou: „Už nikdy nebudu normálně spát!“  Hned nato si všímá staženého žaludku a napětí v těle. „To mi ještě scházelo, už mi to leze i do těla!“ Polije ho pot – stav nouze.

Najednou jako by se otevřel poklop a ze sklepení se vyřinuly další myšlenky: „Zítra mám pernej den, jedna schůzka důležitější než druhá, když se nevyspím, nezvládnu to.“, „Co si o mě pomyslí šéfová, když tu prezentaci zmastím?“, „A to se chystám zažádat o dovolenou. Na to můžu rovnou zapomenout“, „Manželka nebude nadšená.“, „Mám já tohle zapotřebí?“. Myšlenky se řetězí, jedna navazuje na druhou, vodí se za ručičky jako nejlepší kamarádky, každá přilévá svůj náprstek zoufalství, napětí a nervozita stoupá, poklop myšlenkového sklepení se otevírá víc a víc, začarovaný kruh se roztáčí. 

Hlavním zdrojem paliva pro myšlenkový kolotoč je Nespálkovo nevědomé přesvědčení, že se nedokáže vypořádat se stresem, že nedokáže udržet tempo, které se od něj očekává, a už vůbec ne to, které očekává sám od sebe. Jeho vědomí se této skryté pravdě vyhýbá jako čert kříži – v práci je hvězda, jede jako motorová myš. Jenže za tou „nevyčerpatelnou“ energií se skrývá hluboce zakořeněný pocit méněcennosti sedmiletého kluka, který od táty až příliš často slýchával, že je budižkničemu.

Situace vyžadující velký výkon pak fungují jako spouštěče – aktivují strach z fatálního selhání a automatické myšlenky začnou jedna po druhé naskakovat do kolotoče. Teď, když má pan Nespálek slabou chvíli, hypnotizovaný obludným nápisem 2:31 AM, nedovede si řeč těla přeložit jinak než jako předzvěst katastrofy: „Já to nezvládnu.“, „Nevyspalej to zejtra nedám.“, „Budu za blbce.“ Nejistotu svého dětského Já tím řádně přikrmí a základy svého jádrového přesvědčení zalije čerstvým betonem. 

Tento řetězec událostí neomylně zaměřuje Nespálkovu pozornost k nespavosti, která v tuto chvíli trvá všehovšudy dvě minuty. Převaluje se a aniž si to uvědomuje, selektivně si všímá všeho, co svědčí pro to, že už neusne. Upíná pozornost k tělesným příznakům, které se mezitím rozmnožily. Bolest mezi lopatkami, jemné elektrizující brnění v palcích u nohou, v krku knedlík jako od babičky. A co je ze všeho nejhorší, v levém uchu mu tepe. „Mám zrychlený puls!“ Rozčileně se otočí na druhý bok, loktem šťouchne do manželky, ta nespokojeně zabrumlá. „Hlavně ať se neprobudí, vyptávala by se, co mi je.“ Pravé ucho také tepe, rychleji než před chvílí to levé. Tak se obrací na břicho a proklíná anatomický paměťový polštář. Dýchá jen jednou nosní dírkou, nedostává se mu vzduchu. Začíná dýchat zhluboka a zrychleně, vydýchává více CO2, než je žádoucí a přivodí si tak další příznaky spojené s hyperventilací.

Ale pan Nespálek nevnímá zostřeně jen indicie ve svém těle, stejně pozorným se stává vůči rušivým podnětům z okolí. „Á tady to máme, teď se v kuchyni vypnula lednička. Za jak dlouho se znovu zapne? Za půl hodiny? Za patnáct minut? Určitě mě vzbudí. Má vůbec smysl spát? Zítra to bude katastrofa. A co je tohle? Sousedovic kočka se zase hrabe v popelnicích. Musím na schůzi bytového družstva obhájit zámky k popelnicím!“ Za normálních okolností by ho takové zvuky nevzbudily, ale teď vnímá intenzitu každého z nich jako kritickou. „Město nenechá člověka spát, jednou mě zabije.“ Mrkne na budík. Kdyby usnul hned, mohl by spát ještě…, kolik to máme? 346, ne, 366 minut. Mozek pana Nespálka se za chybičku krátce zastyděl. Zas je o něco blíž k plné bdělosti. 

Náš hrdina svou vlastní aktivitou vábí prostředí k tomu, aby mu nabídlo množství dalších „rušivých“ podnětů, které by jindy přešel bez povšimnutí. Cílevědomě pracuje na tom, aby znovu neusnul. „A to si piš, že usnu!“ Natruc polyká prášek, který stejně nestačí zabrat a jeho úzkost dostatečně neztlumí. Naopak přibude nová obava: „Nebude po něm celý den grogy? Určitě bude.“ Zašmátrá po telefonu, který má stále na dosah ruky a píše smsku šéfové: „Zítra mě prosím omluv, skolila mě chřipka.“ Pociťuje úlevu, je mu o něco lépe. Jen mu nedochází, že tím zas o něco víc přiškrtil sebevědomí toho zapomenutého malého kluka – potvrdil jeho zoufalství z vlastní neschopnosti a na příští zátěžovou situaci bude s o to větší pravděpodobností reagovat úzkostí a nekvalitním spánkem. 

I když pan Nespálek nakrásno konečně usne, tím to nekončí. Na insomnii se nahlíží jako na problém zahrnující nejen noc, ale i den. Škodlivé kognitivní procesy totiž pokračují i po probuzení. V průběhu dne si pan Nespálek všímá všeho, co potvrzuje jeho nevyspalost. Převrhne hrníček s kávou: „Jak by ne, když jsem nezamhouřil oka.“. Zakoktá se při rozhovoru se synem: „Zatracenej prášek.“ Nedokáže si vzpomenout na jméno herce, co hrál mimozemšťana v novém korejském seriálu: „Chybí mi REM spánek!“, „Jsem spánkový invalida!“ Každá podobná myšlenka týkající se únavy nebo nějakého konkrétního důsledku jeho nevyspalosti přináší stres, negativně vychýlenou pozornost a další pokroucené myšlenky. 

„Kafe mě postaví do latě.“ První, druhé, třetí. Pan Nespálek neví, že když efekt kofeinu odezní, dostaví se o to větší únava – plete si únavu s ospalostí. A tak do sebe kolem šesté večer kopne ještě čtvrté kafíčko – jen úplně malinké a neškodné. Ideální průprava k tomu, aby byl před spaním čilý jako rybička. Až kolem desáté ulehne, bude po očku sledovat budík, špiclovat ušima kde se co šustne, a na kávu si ani nevzpomene. Jeho tělo mezitím bude ještě asi čtyři následující hodiny metabolizovat kofein. „Noc je dlouhá, času dost.“ 

Ani další den se pan Nespálek nepřestává utvrzovat v přesvědčení, že trpí spánkovou poruchou, nasbíral celkem 18 důkazů, kterých by si za normálních okolností vůbec nevšiml. Na druhou stranu si ve svém detektivním zápalu nestačil všimnout toho, že kromě kávy skoro nic jiného nevypil a pociťovaná únava je důsledkem dehydratace. Má dojem, že opět nezamhouřil oka, přestože objektivně spal celých 7 hodin. Ta půlhodina, kterou probděl, se v jeho mysli roztáhla na několik hodin. Pan Nespálek má ale k rezignaci daleko, je nastavený na výkon, dnes se bude vší silou snažit usnout do 5 minut, i když usnout do 30 minut je v normě.

Tento příběh ilustruje typický začarovaný kruh, ve kterém se točí miliony nespavců po celém světě. Určitě jste si při sledování kazuistiky všimli některých úskalí, která si pan Nespálek sám pro sebe nachystal. Způsobem svého uvažování a selektivní pozorností na vše negativní se postaral o to, aby jeho úsilí zaručeně ztroskotalo.