Vnitřní třes a jeho příčiny – od úzkosti k psychosomatice 

Jsou chvíle, kdy se tělo ozývá tak nahlas, že ho nejde přeslechnout. Vnitřní třes dokáže proměnit klidné ráno v úzkostnou nejistotu a běžný den v zápas o udržení rovnováhy. 

Na rozdíl od viditelného chvění rukou nebo nohou se vnitřní třes odehrává hluboko uvnitř – vibruje v hrudníku, kmitá v břiše, pulzuje pod kůží jako neviditelný elektrický proud. Dostavuje se nepříjemný pocit, že se tělo vymyká kontrole a dělá si, co chce, navzdory naší vůli. 

Úzkostné myšlenky ze ztráty kontroly fungují jako zesilovač, a tak můžeme mít pocit, že třeseme jako automatická pračka, přestože zvenčí není nic znát. Snadno nabudeme přesvědčení, že je to jen náš problém, že je s námi něco v zásadním nepořádku. Vnitřní třes ale není žádná rarita. Je to mnohem univerzálnější zkušenost, než by se mohlo zdát.

Proč se vůbec třeseme, i když jsme „v klidu“?

Abychom porozuměli vnitřnímu třesu, musíme začít u toho, jak funguje náš autonomní nervový systém – autonomní proto, že ho nemůžeme ovládat vůlí. Dělí se na dvě větve: sympatikus, který tělo aktivuje a připravuje k akci, a parasympatikus, který ho naopak zklidňuje a regeneruje.

Když vnímáme hrozbu, ať už reálnou nebo jen domnělou, sympatikus se spustí jako první – vyplaví se adrenalin a noradrenalin, srdce se rozbuší, svaly se napnou, tělo mobilizuje energii. Následně se přidá i hormonální odpověď s vyplavením kortizolu, který stresovou reakci prodlouží a udrží tělo ve střehu. Cíl je jasný: bojovat, utíkat nebo zamrznout.

Jenže v moderním světě se tenhle mechanismus často nemá jak uplatnit. Naši předci při ohrožení utíkali nebo bojovali a tím stres „vybili“ pohybem. My dnes ale čelíme situacím, které sice působí jako hrozby, ale fyzicky na ně reagovat nemůžeme (anebo nechceme). 

Stresující šéf, dusno ve vztahu, existenciální nejistota, strach z budoucnosti, to všechno aktivuje stejný obranný systém jako kdysi onen šavlozubý tygr. Svaly máme napnuté, připravené k akci, ale žádná akce se nekoná. Energie v nás zůstává „zašpuntovaná“, jako když držíme sešlápnutý plyn, ale máme přitom zařazený neutrál. Právě takový vnitřní přetlak se může projevit jako třes.

Z neurofyziologického hlediska jde o dysregulaci autonomního nervového systému – rozkol mezi aktivací a zklidněním. Při dlouhodobém stresu zůstává nervový systém pod vlivem kortizolu a glutamátu v permanentní pohotovosti. Svaly reagují mikrokontrakcemi, které můžeme vnímat jako jemné vnitřní vibrace. Je to pokus těla vybít přebytečné napětí. Třes tak zůstává a připomíná nám, že tělo je připravené jednat, ale nemá jak.

Diferenciální diagnostika vnitřního třesu

Třes není jen otázkou psychiky, a je proto důležité rozlišit, kdy jde o úzkost, a kdy může být příčina úplně jinde. Vnitřní třes má široké spektrum spouštěčů: od čistě fyzických přes chemické až po hluboce emocionální.

Člověk, který se ráno probudí s třesem a nevolností, nemusí nutně prožívat panickou ataku, může mít jen nízkou hladinu cukru v krvi po nočním lačnění. Hypoglykémie totiž spouští téměř stejnou reakci jako úzkost: tělo nedostatek glukózy vnímá jako ohrožení a aktivuje sympatikus. Někdy stačí malá svačinka a třes do patnácti minut zmizí.

Podobně může tělo rozechvět i dehydratace, únava, nedostatek spánku nebo přebytek stimulantů, jako je kofein. Všechny tyto stavy ovlivňují nervový systém a vytvářejí třes, který nemusí mít nic společného s emocemi.

Zvláštní kapitolou je „craving“, touha po látce, na kterou je tělo zvyklé: alkohol, nikotin, cukr, kofein. Třes je v těchto chvílích projevem abstinenčních příznaků a psychického neklidu. Tělo baží po odměně, nedočkavě ji očekává, a když ji nedostane, vzniká napětí mezi touhou a frustrací. Výsledkem je vnitřní chvění.

A pak jsou tu endokrinní příčiny: například hypertyreóza (zvýšená činnost štítné žlázy), která může způsobovat chronický vnitřní třes spojený s nervozitou, hubnutím a pocením. Stejně tak nedostatek hořčíku nebo vitamínu B12 narušuje fungování nervového systému a může se projevit třesem.

Tady se ukazuje, jak snadno můžeme chybně interpretovat signály vlastního těla. Člověk se může po probuzení třást, myslet si, že trpí úzkostí, a přitom mu stačí sklenice vody a kousek jídla. Jiný naopak ignoruje chronický třes, přesvědčený, že „to k životu prostě patří“, a netuší, že má problém se štítnou žlázou.

Třes mohou přivodit také různé léky, včetně antidepresiv (SSRI, SNRI), hlavně v začátku jejich užívání nebo při změně dávkování. Někdy pacient přisuzuje třes samotné depresi, i když může jít „jen“ o nežádoucí účinky léku.

Co tělo říká, když ho nikdo neposlouchá: vnitřní třes z potlačeného napětí

Třes je často považovaný za nežádoucí symptom – něco, co je třeba utišit, ignorovat nebo potlačit. Jenže tělo se netřese jen tak. Třes není chybou organismu, ale znamením, že uvnitř něco proudí a nemá kudy se dostat ven. Někdy je to strach nebo hněv, jindy nepříjemné napětí, které nemá jméno, ale vibruje pod kůží jako nezvaný host.

V přírodě je třes součástí návratu k rovnováze, třeba když se zvíře po prožitém stresu oklepe. My jsme se ale naučili držet tenhle třes na uzdě. Tělo se chvěje, ale my ho nemilosrdně svážeme. Nechceme být vidět jako slabí a rozklepaní, a tak se stres nestihne odplavit. Energie zůstane uvězněná a místo rychlého výboje vzniká chronické napětí doprovázené úzkostí.

Vnitřní třes se ale neomezuje jen na úzkostné stavy, může být i součástí deprese. Když někdo trpí tzv. agitovanou depresí, může mít tendenci mluvit zrychleně, těkat sem a tam, nevědět co s rukama, a také být vnitřně rozechvělý.  

Psychodynamicky může být vnitřní třes projevem potlačené agrese, zloby, smutku, viny, nerozhodnosti či zoufalství, které se neventiluje. Tělo chce reagovat, ale neví jak nebo mu to není dovoleno. Vibruje, protože emoce chtějí ven, ale narážejí do zdi. Třes se pak stává tlumenou ozvěnou toho, co bylo potlačeno. 

A právě proto je někdy důležitější naslouchat než potlačovat. Neptat se „jak ten třes zastavit?“, ale „co mi chce říct?“. Protože třes může být užitečným ventilem – co se neodvětrá, to dřív nebo později exploduje (např. jako panická ataka, psychosomatický kolaps nebo celkové vyhoření).

Proč můžeme být za svůj třes někdy vlastně rádi

Třes může působit děsivě, ale ve skutečnosti často neznamená nic jiného než to, že tělo hledá cestu, jak uvolnit napětí. Nervový systém je aktivní, organismus se snaží zvládnout situaci. Horší je, když přichází zátěž, která by běžně vyvolala stres, ale nic se neděje. Žádný třes, žádné emoce. Jen prázdno.

Tomu se říká zamrznutí (freeze) – nejhlubší úroveň obranné reakce. Podle polyvagální teorie existují tři základní režimy nervového systému:

• sociální zapojení (ventrální vagus – spojení, bezpečí),
• aktivace (sympatikus – bojuj nebo uteč),
• zamrznutí (dorzální vagus – hraj mrtvého).

Když je stres příliš silný na boj nebo útěk, nervový systém se přepne do režimu ochranného odpojení. Tělo ztichne, emoce zmizí, vědomí se vzdálí. Předstírání vlastní smrti je známou strategií přežití, jenže v lidské psychice se může usadit na celé roky.

Například při komplexním traumatu může vymizet kontakt s prožíváním. Úzkost, strach nebo smutek nejsou cítit – ne proto, že by nebyly vůbec přítomné, ale protože jejich cesta do vědomí je zablokovaná. Traumatizovaný pacient mluví často monotónně, věcně, jako by vyprávěl cizí příběh: „Jo, bylo to těžký, ale jsem v pohodě.“ Jeho život jakoby probíhal za sklem a tělo se ani v ohrožení neroztřese. 

Společnost nás učí, že „být v pohodě“ je ideál. Ale někdy tahle „pohoda“ znamená, že prožívání bylo odříznuto. Tělo sice nevysílá poplach, na povrchu se zdá být v klidu, ale jen proto, že došlo k důslednému potlačení emocí. Místo třesu převládá strnulost a místo slz necitlivost. 

Když terapeut slyší: „Už mě to netrápí.“, nemusí to být důvod k oslavě. Vítězstvím je spíš chvíle, kdy se objeví první vlna třesu nebo skutečný cit. Jde o znamení, že sevření konečně povolilo a ventily se pootevřely. Energie, která byla roky pod pokličkou, začíná hledat cestu ven – třesem, slzami nebo křikem. Obrana polevila a zamrzlý systém se začíná hýbat.

Jak pracovat s třesem: od potlačování k uvolnění

Třes není nepřítel. Je to tělesný signál, který si zaslouží pozornost, nikoli potlačení. Cílem není ho zastavit, ale naučit se s ním pracovat tak, aby pomáhal a neškodil.

Když se třes objeví (například ráno nebo ve stresu), není třeba ho hned tlumit. Místo toho můžeme vytvořit bezpečný prostor, kde může proběhnout. Sedneme si, zavřeme oči, a necháme tělo dělat, co potřebuje. Pomalým nádechem a dlouhým výdechem aktivujeme parasympatikus a signalizujeme tělu bezpečí.

Pomoci mohou i techniky uzemnění: vnímání chodidel, kontakt se studenou vodou, silný dotyk (přitlačení rukou na stehna), nebo cílený poslech zvuků. Takové tělesné kotvy připomenou přítomnost a přeruší stresovou smyčku.

Existuje ale i aktivní přístup: cíleně třes vyvolat. Například metoda TRE (Tension & Trauma Releasing Exercises) pracuje s unavením hlubokých svalů, a pak nechá tělo spustit přirozený, spontánní třes. Ten často přináší hlubokou úlevu, jako by se tělu konečně podařilo dokončit pohyb, který kdysi muselo zadržet. Podobně funguje i somatická terapie, která vede k vědomému vnímání těla bez snahy cokoli měnit. Cílem není třes zastavit, ale porozumět tomu, co se v těle děje, a dát tomu prostor.

V některých případech je užitečné zaměřit se i na hlubší souvislosti – například na potlačené emoce, obtížnost nastavit hranice nebo dlouhodobý stres. I ty se mohou tělesně projevovat jako napětí nebo chvění. Pomoci může pravidelná psychoterapie.

Třes tak může být nejen reakcí na přetížení, ale i příležitostí lépe se poznat a začít o své tělo pečovat jinak než dosud. Bez boje, bez odmítání, s větším respektem k jeho signálům.