V hlavě to mám v pořádku, neposlouchá mě tělo

Je dost možné, že tělo vás neposlouchá proto, že jste dlouho neposlouchali vy jeho. Teď dává signál, že je čas něco změnit. Zatím ale neví přesně co, tak to dává najevo napětím, bolestí, různými psychosomatickými příznaky, únavou, emocemi, úzkostmi nebo depresí. Myšlenky a dialogy, které „slyšíte“ ve vaší hlavě nejsou řečí těla. Většinou jde o množství různých „mělbychů“ a „kdybychů“ navázaných na předsudky a niterná přesvědčení, které se v nás zakořenily v dětství, nakukali nám je v průběhu života rodiče, přátelé, společnost či média.

Tělo k vám promlouvá tou jedinou řečí, kterou zná. Nedokáže své potřeby formulovat slovy, není v jeho moci suše oznámit: „Hej, já se opravdu nenarodilo jen proto, abych se pořád za něčím hnalo.“, a tak promlouvá aspoň skrze ony nepříjemné pocity, které vnímáme, když nám není psychicky dobře. Nenechte se mýlit, není samozřejmě možné dělat tlustou čáru mezi tělem a myslí, ale mluvím tu o těle jako o užitečném konceptu, jako o symbolu naší přirozenosti, jako o jádře spjatém s přírodou.

Podobně užitečný bývá koncept vnitřního dítěte, které v každém z nás do určité míry stále přežívá. Jako děti jsme byli s tělem jedna ruka, plnili jsme všechna jeho přání a měli jsme z toho radost. Dělalo nám to dobře. Jenže základní „dětské“ potřeby jsme postupem času překryli vrstvami zdánlivě vznešenějších dospělých potřeb. Ty nás sice v mnoha ohledech uspokojují, ale dítě v nás je dlouhodobě přidušené a skomírá. Potřebuje něčí blízkost a oporu, lásku a empatii, bezpečí a jistotu, svobodu projevu a možnost vyjádřit beze strachu svá přání, spontánně si hrát, a mít rozumné hranice odpovídající jeho věku, cítit řád. Tyto nejzákladnější dětské potřeby bychom měli respektovat i v dospělosti. Zamyslete se, která z nich vám chybí nejvíc, možná už to vám něco napoví. Váš celkový psychický stav se zlepší, až když lépe porozumíte tomu, co po vás tělo chce, odkud pramení jeho trápení.

Přijít na to, co nám vlastně v hloubi duše nejvíc chybí, bývá někdy těžké. Uběhnou týdny i měsíce, než narazíte na zlatou žílu. Ale jedním si můžete být takřka jistí: TĚLO VÁS PROSÍ O ZMĚNU. A ačkoli zatím nevíte, co přesně by taková změna měla obnášet, můžete reagovat a začít plnit přání těla aspoň v obecné rovině. Tělo vám říká, že v aktuálním bodě, do kterého vás soukolí života dostalo, je něco špatně. I když nevíte, o co přesně jde, můžete dát tělu jasně najevo, že jste ho vyslyšeli, odpovědět řečí, které rozumí, vyjádřit, že na něj nezapomínáte, a že si uvědomujete zodpovědnost, kterou ke svému tělu máte. Dává vám to smysl? K těm výše vyjmenovaným potřebám můžeme přidat ještě jednu: lásku ke svému tělu, tedy lásku k sobě, ke svému já v té nejpřirozenější prapůvodní podobě. Sebelásku nevyjádříte tím, že budete hledět do očí svého odrazu v zrcadle a říkat mu, že jej milujete, nýbrž tím, že budete víc pečovat o své tělo jako celek.

Neztrácejte čas zbytečně usilovným přeplánováním všeho, co děláte, začněte jednoduše tím, že si do svého života vnesete aktivity, které vás opravdu těší. Dovolte si aspoň po přechodnou dobu myslet víc na sebe, buďte k sobě shovívaví, odstrčte toho neustále žvatlajícího kritika a trestajícího výčitkáře. Ta rozjetá lokomotiva, do jejíhož kotle jste přihazovali další a další povinnosti, se nelehce zpomaluje, ale věřte, že když si dovolíte na chvíli vypustit páru, v té pomaleji ubíhající krajině kolem vás pak snáz zahlédnete tvary, které vás mohou inspirovat ke konkrétnější nebo rozsáhlejší životní změně. Nemusíte mít vše naplánováno do puntíku a najít řešení všeho naráz. Můžete změnit pár věcí, které vás napadnou, aniž by musely zapadat do příští pětiletky. Narušte stereotyp. Můžete provést nějakou změnu v tom, jak bydlíte? Ve vztahu? V práci? V oblečení? V jídle? V pohybu? Nemusí jít o nic radikálního, stačí trochu pozměnit režim dne, dělat pár věcí jinak, než jste byli zvyklí, a dopřát si činnosti, které vám udělají dobře po těle.

Co kdybyste hned teď odložili mobil, tablet, nebo počítač, ze kterého čtete tyto řádky a vyrazili ven? Jen tak bez cíle se projít pod nekonečnou oblohou. Nebo udělat cokoli jiného jen pro čisté potěšení, bez jakéhokoli záměru. To mi přijde jako dobrý plán pro začátek. Je možné, že nemáte chuť, do ničeho se vám nechce. Vzpomeňte si, kolikrát v životě se vám do něčeho nechtělo, ale nakonec jste byli překvapení, jakou radost vám to přineslo. Zkuste se přinutit k tomu nejjednoduššímu, dovolit si bezpodmínečné potěšení. Dejte šanci tomu, aby si vaše tělo rozvzpomnělo na činnosti, které mu dělaly dobře. Příště už se vám bude chtít o malinko víc. Místo toho, abyste si říkali, že nemáte čas na trochu klidu a ryzího potěšení, si zkuste aspoň po nějakou dobu říkat „Nemám čas na to, abych ustavičně spěchal a dělal věci, které jdou proti mojí přirozenosti.“

Teď vás nejspíš napadá: „Ale já nevím, co dřív. Musím dělat to, co dělám. Mám zodpovědnost, nejsem tu sám za sebe.“ Tou nejčastější bariérou, která brání tomu, abychom si našli čas pro seberealizaci, není samotný fakt, že chodíme do práce a odškrtáváme jeden úkol za druhým, aby byli šéfové a kolegové spokojení, ani fakt, že máme partnera, kterému chceme dopřát to nejlepší, nebo rodinu, která bude vždycky na prvním místě, nýbrž to, že se zdráháme otevřeně komunikovat. V práci, v partnerském vztahu i v rodině, je prostor pro domluvu, ale my ho často nevyužíváme.

Kolik z toho, co se nám honí hlavou si necháváme jen pro sebe? Je toho dost? Proč? Protože se bojíme toho, jak bude manžel nebo manželka, partner nebo partnerka, táta nebo máma, syn nebo dcera, kolega nebo šéf, reagovat. Domýšlíme za ně a nedáváme šanci tomu, aby se mohli vyjádřit. Přitom naprostá většina z nám blízkých lidí by našla pochopení pro naše potřeby i trápení, kdybychom si o nich otevřeně promluvili. Zamyslete se, jestli realizaci některé z vašich základních potřeb nebrání donekonečna oddalovaná konverzace s někým, kdo by si vaši upřímnost zasloužil.