Psychické obrany (Díl 5): Vidím je! Ale co s nimi teď dělat?

Když si přečtete čtyři díly seriálu o psychických obranách, může se stát zvláštní věc. Najednou je začnete vidět všude. U sebe, u partnera, u kolegů, u rodičů, u dětí. V každé hádce, v každém vyhýbání, v každém „mně to nevadí“ nebo „jasně, že můžeš!“. Může to přinést určité uspokojení a úlevu, protože vám konečně dává smysl, proč reagujete tak, jak reagujete. Ale také se může dostavit lehká panika: „Teď, když to vidím, nemůžu to odvidět!“ Anebo naopak nastoupí grandiózní pocit: „Všechno to chápu, od téhle chvíle budu novým člověkem jako ze škatulky.“

To jsou přirozené reakce, ale zároveň mohou být trochu zrádné. Protože právě ve chvíli, kdy si řekneme „tak já se svých obran zbavím“, často spustíme další obranu. Naše mysl se pokusí získat kontrolu nad vlastní nevědomostí. Začne se víc hlídat, analyzovat, kontrolovat. Úzkost se paradoxně zvýší. Člověk se snaží nebýt neurotický, ale tím se stává ještě neurotičtějším.

Pod tím vším ale zůstává jedna otázka: „Dobře, chápu, že se bráním. Ale co s tím mám dělat?“ Tohle je jeden z největších paradoxů práce s obranami: cílem není obrany odstranit. To by ani nešlo. Obrany nejsou chyba systému, ale jeho součást. Jsou to způsoby, jak jsme se naučili přežít. Snažit se je silou vůle vypnout je jako snažit se neucuknout před rozžhaveným uhlíkem. Obrany potřebujeme stejně jako reflexy.

Co si tedy počít? Můžeme ke svým obranám postupně změnit náš vztah.

Jak obrany poznat u sebe

První krok není změna, ale rozpoznání. A to není tak jednoduché, jak se zdá. Obrany fungují právě proto, že si jich běžně nevšímáme. Přesto existují určité signály, že právě teď nějaká obrana koná svou práci.

Někdy je to tělesné napětí, které se objeví dřív, než si uvědomíme myšlenku. Jindy zvláštní pocit, že „něco nesedí“, i když to neumíme přesně pojmenovat. Často jde o opakující se myšlenkové vzorce: katastrofické scénáře, znehodnocení druhých, přehnané vysvětlování, náhlé odpojení emocí. Někdy je to rozpor mezi tím, co říkáme, a tím, co cítíme – mluvíme klidně, ale tělo je napjaté. Tvrdíme, že nám na něčem nezáleží, ale pořád se k tomu vracíme.

Právě tyto malé nesoulady mezi myšlenkou, emocí a tělem bývají stopou našich obran a můžeme je využít jako vnitřní kompas. Kmitající střelka nám říká, že psychika něco přepisuje nebo tlumí. Slyšíme se říkat „je mi to jedno“, ale zároveň cítíme sevření v hrudi. Nebo detailně analyzujeme situaci, ale emoce jako by chyběly. Nebo někoho náhle v duchu shodíme jako „idiota“, a přitom se objeví jemný pocit zranění. Tyto momenty nejsou důkazem, že děláme něco špatně, jen signalizují, že se právě před něčím chráníme.

Krátké příklady takových situací mohou vypadat třeba takhle:
„On byl ale stejně trapnej“ – a těsně předtím jsme se cítili odmítnutí.
„Já to mám v hlavě všechno zpracované“ – a přitom necítím vůbec nic.
„To nemá cenu řešit“ – a v hlavě se k tomu pořád vracím.
„Tak já se těch obran konečně zbavím“ – a přitom se objevuje silná potřeba kontroly.

Nesnažte se takové momenty potlačit, jen si jich všímejte.

Paradox: snaha zbavit se obran je další obrana

Když se naučíme tyto momenty zachytit, objeví se mezi obranou a reakcí malý prostor. A ten je klíčový. Ne proto, abychom obranu zastavili, ale abychom ji uviděli. Někdy stačí jednoduché vnitřní konstatování: „Aha, teď si to racionalizuju.“ nebo „Teď se snažím dělat, že mi to je jedno.“ Tohle uvědomění samo o sobě často sníží sílu obrany, aniž bychom museli cokoliv měnit.

Ve chvíli, kdy si řekneme „tak já se budu hlídat, abych se nebránil“, spouštíme vlastně další obranu. Psychika se snaží kontrolovat sama sebe. Vzniká jakási meta-obrana, ve které se snažíme mít pod kontrolou vlastní nevědomé procesy. Člověk pak sedí a kontroluje každou myšlenku, každou emoci, každou reakci. Výsledkem bývá větší napětí a větší úzkost.

Paradoxně pomáhá opačný postoj: obrany nechat být a jen je občas zahlédnout. Jakmile se objeví snaha je odstranit, můžeme si všimnout i toho. „Teď se snažím být dokonale očištěný od svých obran.“ Uvědomím si to a nechám to plavat.

Proč některé obrany bolí a jiné ne

Důležitou roli hraje i to, jestli je obrana pro nás cizí, nebo naopak přirozená. Některé obrany jsou takzvaně ego-dystonní – cítíme, že nám nesedí, že nás trápí. Víme, že něco děláme, ale nemůžeme přestat. Jiné jsou ego-syntonní – považujeme je za součást sebe sama. Nevidíme je jako problém.

Právě ty druhé bývají nejméně viditelné. Člověk, který systematicky znehodnocuje druhé, může být přesvědčený, že je jen realistický. Ten, kdo všechno analyzuje, si může myslet, že je jen racionální. Změna začíná často až ve chvíli, kdy si všimneme, že náš způsob fungování nás něco stojí – třeba v podobě napětí, konfliktů nebo osamělosti.

Proto nás k poznání ego-syntonních obran často dovedou až druzí lidé. Partner, který řekne „ty mě k sobě nikdy nepustíš blíž“. Přítel, který poznámkou „ty se vždycky vytočíš, když se tě někdo zeptá na pocity“ pojmenuje něco, co sami nevidíme. Nebo terapeut, který si po čase všimne vzorce, který se opakuje v každém příběhu. Ego-syntonní obrany jsou často ty nejdůležitější – právě proto, že je nevidíme, formují celý náš způsob života.

Zvědavost místo boje

Posun nastane ve chvíli, kdy přestaneme na své obrany nahlížet jako na nepřítele. Každá obrana vznikla proto, aby nás chránila. I když dnes může být dysfunkční, ba dokonce škodlivá, původně měla svůj smysl. Místo boje můžeme pěstovat svou zvědavost. Co se asi snaží chránit? Před jakým pocitem? Před jakou představou o sobě?

Zvědavost neznamená, že se budeme do nekonečna analyzovat. Stačí udržovat jemné pozorování. „Aha, teď se asi chráním.“ „Zajímavé, že tady mám potřebu to shodit.“ „Možná je pod tím nějaká nejistota.“ Obrany se pak nejeví jako nepřítel, ale jako části nás, které se snaží pomoci, i když někdy nešikovně.

Náš vnitřní analytik usilovně hněte důkazy s touhou po výsledku: „Proč se zase bráním? Co je se mnou špatně? Odkud to pochází?“ Zvědavost má laskavější přístup: „Aha, tady je to zas. Co se právě děje?“ Rozdíl je v tónu. Analyzování je kontrola převlečená za sebepoznání. Zvědavost je spíš postoj, se kterým bychom přistoupili k vyděšenému dítěti – neptáme se „Jak se vůbec můžeš bát? To je přece blbost!“, ale „Čeho se bojíš?“ Nehodnotíme. Jen se díváme s cílem se něco dozvědět.

V praxi to může vypadat třeba tak, že si člověk po hádce s partnerem všimne, jak v něm narůstá potřeba si celou situaci vysvětlit a mít pravdu. Místo toho, aby tu potřebu analyzoval nebo potlačil, se na chvíli zastaví a podívá se na ni – jako by ji viděl zvenčí. „Aha, teď potřebuju mít pravdu. Zajímavé. Co je pod tím?“ Možná strach z toho, že jsem selhal. Možná pocit, že když nebudu mít pravdu, nebudu dost dobrý. A co můj stud? Zvědavost nemusí vést k žádnému závěru. Stačí, že se na chvíli změní úhel pohledu – z pozice uvnitř obrany na pozici, ze které obranu vidíme. Nejsme už tím hlasem, jsme jeho pozorovatelem.

Někdy může změna vztahu k obraně přinést překvapivou úlevu. Třeba si dlouho všímáme silného vnitřního kritika a snažíme se ho za každou cenu umlčet nebo potlačit. Kritik toho ale obvykle nedbá, jede si dál svou. Postupně může dojít k posunu: přestaneme svého kritika nenávidět a začneme ho vnímat jako část, která jen „navrhuje“ různé reakce. V duchu se objeví drsná myšlenka vůči řidiči nebo kolegovi, ale místo boje s ní si jen povšimneme: „Aha, to je ten můj kritik. Jen mi něco navrhuje.“ Myšlenka odezní, aniž by bylo potřeba ji potlačit. Nakonec se ukáže, že nejvíc energie nebral samotný kritik, ale nenávist vůči němu a snaha ho kontrolovat. Jakmile se změní vztah, stane se z něj kulisa – a někdy docela vtipná.

Vedle prostého všímání si obran existuje několik jednoduchých kroků, které mohou postoj pozorovatele podpořit a vytvářet užitečnou mezeru mezi podnětem a reakcí.

Co dalšího můžete sami zkoušet

1. Krátký záznam opakujících se situací

Pomáhá jednoduchý zápis: co se stalo, co jsem si myslel, co jsem cítil, jak jsem reagoval. Když vydržíme, postupně se začnou objevovat vzorce.

Může to vypadat třeba takhle: žena si všimne, že pokaždé, když jí partner řekne něco kritického, okamžitě přepne do protiútoku nebo do ledového „je mi to jedno“. A tak si začne zapisovat, co v těch situacích prožívá.. Za dva týdny vidí vzorec: kritika → okamžitá reakce → buď útok, nebo stažení. Možná by si na to přišla při prostém zavzpomínání a zamyšlení, ale záznam jí pomohl vidět svou tendenci k opakování černé na bílém. Nemusí nad tím bádat, jen se občas na své zápisy podívá. Až se jednou stane něco trochu jiného. Partner řekne něco nepříjemného a ona si v tu chvíli řekne: „Aha, tady v tom zase jedu.“ A neudělá nic. Jen to nechá být. Poprvé využila malý prostor, ve kterém se i v budoucnu může rozhodnout svobodně a jinak než doposud. Nemusí, ale může. Prožít takovou změnu v chování je zásadní. Co se podaří jednou, podaří se i podruhé.

2. Sdílení s někým důvěryhodným

Druhý člověk někdy vidí naše obrany dřív než my. Klidný rozhovor s partnerem, přítelem, kolegou nebo terapeutem může odhalit zažité vzorce chování vedené obranami, které nám samotným unikají.

3. Zpomalení reakce

Když se objeví silná emoce, zkuste si dát krátkou pauzu, než odpovíte, napíšete zprávu nebo se rozhodnete. Nejde o kontrolu, ale o pozastavení automatiky, které vám umožní si všimnout obrany.

4. Tiché všímání během dne

Občas si položte jednoduchou otázku: co se ve mně právě děje? Co cítí tělo? Jaká myšlenka se objevila? Jemné ladění pozornosti často stačí, aby se obrany staly viditelnějšími.

Mnoho lidí si po přečtení podobného textu řekne: „Tak jo, budu se pozorovat.“ A pak to neudělají. Zapomenou, odloží to, nebo se tomu vyhnou, a pak se za to stydí. Ale odpor k práci s obranami je naprosto přirozený. Zapomínání na pozorování, odkládání sebereflexe, vyhýbání se nepříjemným pravdám – to všechno jsou obrany, které chrání jiné obrany. Je to normální. Naše mysl se prostě nechce nechat nachytat. Stačí si toho všimnout a zkusit to znovu. Bez výčitek a bez ambice na dokonalost.

Kdy je obrana v pohodě a kdy už omezuje

Důležité je také rozlišit, kdy je obrana ještě užitečná a kdy už nás omezuje. Rozhodující není typ obrany, ale její flexibilita. Zdravá obrana je taková, kterou dokážeme použít a zase odložit. Pomůže nám zvládnout situaci, ale nezamkne nás do jednoho způsobu reagování.

Problém nastává ve chvíli, kdy se obrana stane jediným možným řešením. Když každou nejistotu řešíme katastrofizací, každou kritiku popřením nebo každé napětí odpojením. Rigidita je důležitější signál než samotná obrana. Čím více možností máme, tím svobodněji reagujeme.

Zároveň platí, že samostatná práce s obranami má své limity. Některé vzorce jsou hluboce zakořeněné a vznikly v kontextu raných vztahů. V takových případech zpravidla pomůže bezpečný vztah, ve kterém se obrany mohou postupně proměnit – to je doména psychoterapie.

Z tunelu ven na světlo

Obrany jsou způsob, jakým jsme se naučili přežívat ve světě, který byl někdy složitější, než jsme dokázali unést. A cesta od přežívání k životu nevede přes odstranění obran, ale přes proměnu vztahu k nim. Od nevědomosti k pozorování > od boje ke zvědavosti > od „co je se mnou špatně“ k „co se právě děje“. Není to cesta k dokonalosti. Je to cesta k tomu být trochu víc přítomný ve vlastním životě i s tím vším chaosem, který k životu patří.

V prvním dílu jsme vyrazili do tunelu. Prošli jsme kolem obran, které realitu řežou samurájským mečem, i kolem těch, které ji pomáhají unést. Teď stojíme na konci. Svět venku je pořád stejný – vítr fouká, cesta je nejistá a občas se stane něco, co nás zaskočí. Ale pokud jste se během čtení aspoň jednou zastavili a řekli si „aha, tohle dělám“, tak už jste udělali víc, než si myslíte. Nemusíte porazit vlastní psychiku, úplně stačí, když ji budete trochu líp znát. A půjdete dál.

Další čtení

Psychické obrany (Díl 2): Před čím se vlastně tolik bráníme?

Psychické obrany (Díl 3): Když to jinak nejde

Psychické obrany (Díl 4): Jak unést pravdu o sobě a o světě