Prostě jen špatný den, nikoli celý život

Když jsem infografiku se zelenými a červenými puntíky spatřil poprvé, hluboce mě zasáhla. Zrovna jsem se necítil dobře, byl to špatný den. Všechno bylo špatně, celý život byl špatně. Ale jakmile jsem se podíval na tapetu puntíků a přečetl si krátký výstižný popisek, momentální negativní náhled na život se otřásl v základech. Ne nadarmo se říká, že jeden obrázek vydá za tisíc slov. Chvíli jsem od těch puntíků nemohl odtrhnout oči. Přesně takhle to je. Dívám se na svůj život. Ještě před malou chvilkou jsem byl zašprajcovaný v pravém dolním růžku a odmítal se ohlédnout přes rameno. Stačil krátký pohled na obrázek, a hle, něco se změnilo. 

Co způsobilo onu změnu? Krystal perspektivy v mé mysli se pootočil tím správným směrem. Jen o malinký kousek. Ale i sotva znatelné pootočení krystalem může způsobit, že se najednou celý zalije zářivým světlem. Tma tmoucí se jako zázrakem rozptýlila. Nic zásadního jsem nemusel dělat, nevyžadovalo to žádnou práci, jen jsem změnil perspektivu, skrze kterou jsem hleděl na svět a sebe v něm. Ke změně perspektivy není většinou zapotřebí víc než trocha dobré vůle.

Generalizace neboli zobecňování patří k těm nejčastějším kognitivním zkreslením, se kterými se potýkáme, když nás trápí úzkost nebo deprese. Když příliš generalizujeme, vyvozujeme rozsáhlé a přehnané závěry na základě omezených nebo izolovaných zkušeností. Aniž bychom se ohlédli za stopami naší zkušenosti nebo se rozhlédli do krajiny alternativních možností a vysvětlení, držíme se momentálního prožívání. 

Úzkost a deprese si leckdy nezadají s vládcem černé magie, dovedou perspektivu dokonale zmrazit. Zablokují krystal v pozici, kdy do něj nemá šanci proniknout byť jen jediný paprsek světla. Neudělám jednu zkoušku, abrakadabra, jsem hloupý. Někdo se ke mně zachová zle, abrakadabra, všichni jsou zlí. Jeden den se nepovedl, abrakadabra, celý můj život je na odpis. Takové zobecňování je běžné, ale při úzkosti nebo depresi jsme ke kognitivním zkreslením obzvlášť náchylní. Vidíme samé červené puntíky, kam až oko dohlédne. 

Vše je věcí postoje, který zaujímáme, věcí perspektivy. Obrázek s puntíky je toho důkazem. Stejnou událost nebo okolnost si můžeme vykládat různě podle toho, jak se na ni rozhodneme dívat. Stejně jako jeden červený puntík nepředstavuje celé plátno, ani jeden špatný den neurčuje hodnotu nebo smysl celého vašeho života. Život je horská dráha. Dolíky mohou být příležitostí k růstu. Pokud na to rádi zapomínáte, ukotvěte obrázek s puntíky ve své paměti. Bude vám připomínkou, že naše vnímání života je utvářeno naším postojem. 

Zkuste si na zobecňování dávat větší pozor, všímejte si slovíček „všechno“, „všichni“, „vždycky“, „navždycky“, „pořád“, „nic“, „nikdy“, to jsou ty nejčastější indicie toho, že příliš generalizujete. Máte moc kdykoli otočit krystalem perspektivy, dát prostor světlu. Není tunelu bez špetky světla. V každém dni mohu zažít něco špatného, ale v tom samém dni mohu zažít i něco dobrého. Každý den se mohu cítit úplně nejhůř, ale ještě ten samý den se mohu cítit úplně nejlíp.  Jeden špatný den neznamená, že budou další dny stejné. Ale když se budu držet špatného, přivolám další špatné chvíle.