Nemáte čas na sebe, máte čas na nemoc

Snad nejvíce důvodů, proč „Určitě ne“, padne do placu, když jde o to, udělat si čas na sebe. Ve své praxi se s takovým odporem setkávám dennodenně. Člověk se trápí, má úzkosti, překvapují ho panické ataky, je vyhořelý nebo trpí depresí, a ptá se: „Co mám proboha dělat?! Takhle to přeci dál nejde!“ Rozčiluje se, pláče.

A tak trpělivě vysvětluji, že pokud chce, aby se něco změnilo, je zapotřebí, aby si v první řadě udělal aspoň trochu času na sebe. Následuje okamžitá odpověď: „To nejde. Nemám žádný čas na sebe. Musím do práce. Musím se starat o rodinu. Co by si beze mě počali? Musím platit účty. Musím zařídit tohle a pak tohle a pak tohle, a taky tohle. Nevím, co dřív! Jsem přetížený, proto se mi to všechno děje.“

Ano, proto se vám to děje. Ale o čas vás neokrádají vnější okolnosti, o čas okrádáte sami sebe. Když jde do tuhého a nevím kudy kam, potřebuji si na sebe udělat čas. Přesněji řečeno pro práci na sobě, přičemž prací na sobě v akutním stavu bývá nejčastěji ryzí odpočinek. A když už dokážu jakž takž fungovat, přestože mě souží úzkosti nebo jiné duševní trápení, pak potřebuji pečovat o své tělo. Dopřát mu aspoň trochu klidu, pohyb, relaxaci, spánek, uvolněný kontakt s blízkými, prostě zdravější režim.

Ale ne, raději si budu stěžovat, raději budu setrvávat v sebelítosti, raději se budu trápit, raději se rozkrájím pro ostatní, protože jsem ten nejzodpovědnější anděl. Dobře. Je to váš život. Jen nepočítejte s tím, že se potom něco změní k lepšímu. Nejspíš se nezmění nic.

Tělo k vám promlouvá skrze úzkost, panické ataky, špatnou náladu, depresi. Nedokáže říci slovy, co přesně po vás chce. Promlouvá k vám tou jedinou řečí, kterou ovládá. Předkládanými pocity a tělesnými příznaky vás prosí o změnu. Přičemž nejčastěji jde o změnu přístupu k sobě. Když budete chtít přijít na kloub tomu, co ve skutečnosti způsobuje nepříjemné úzkostné stavy, nezbývá než si naplánovat pravidelné schůzky se sebou. Pro všechny starosti ztrácíte kontakt se svým pravým já. Odškrtáváte další seznam úkolů, ale sebe zanedbáváte.

Nakonec většinou zabere otázka:
„Co kdybyste si nešťastně zlomili nohu a museli na tři měsíce do nemocnice?“
Pak by to najednou nějak šlo. Svět by se nezbořil, všechno to naprosto neodkladné by muselo počkat.

Pokud odmítáte vyskočit z kolotoče, který jste si sami roztočili, zkuste si tuhle otázku položit. Aspoň cvičmo. Představte si, že nejste v ohrožení života, ale musíte na tři měsíce do nemocnice. Co nejživěji si to představte. Co budete dělat?

• Jak byste museli stav věcí uspořádat, aby se svět bez vašeho stoprocentního angažmá nezhroutil?
• Co jsou skutečné priority, přes které nejede vlak, a co jsou jen zaběhnuté vzorce chování?
• Na čem opravdu záleží a co si udržuje pouhé zdání důležitosti pod tlakem „měl bych“ a „musím“?
• Co je bezpodmínečně nutné pro přežití, a co děláte jen pro udržení sebehodnoty?
• Koho byste mohli poprosit o pomoc nebo spolupráci nebo pochopení, aby nedošlo ke katastrofě, když se budete chvíli věnovat sobě?

V případě, že vás trápí úzkosti, panické ataky nebo deprese, na prvním místě v seznamu priorit jste vy. Vaše tělo se vším všudy.

Stále se mluví o tom, jak důležité je vyjádřit si sebelásku. Lidé přikyvují, ale zároveň nechápou, jak se něco takového dělá. Co si ušetřit 30 minut denně pro sebe a věnovat péči svému tělu? To tělo jste vy. Péčí o něj mu dáváte lásku. Poděkuje vám a odvděčí se vám po svém.

Bude vám líp.