Meditace jako mentální posilovna

Multifunkční všelék?

Na meditaci se v průběhu věků navěsilo tolik různých spirituálních, mystických, psychologických a neurologických přívlastků, až je těžké se v tom všem vyznat. Místo aby byla meditace prezentovaná jako prosté praktické cvičení, bývá obalená závojem tajemna. Někde na špici meditační praxe se třpytí Nirvána, stav blaženosti, pro jehož popis se nám nedostává slov. Snadno získáme dojem, že tím hlavním účelem meditace je proměnit mozek ve Wi-Fi připojení k vesmírnému vševědomí. 

V posledních letech je meditace propagovaná jako univerzální nástroj, multifunkční všelék k dosažení prakticky čehokoli. Když budeme meditovat, budeme klidnější, vyrovnanější, zdravější, ale také šťastnější, kreativnější, zlepší se naše vztahy s lidmi, budeme v rovnováze s přírodou a vesmírem. Třešničkou na dortu bude také vyšší výkonnost, úspěch a bohatství. 

Nabízím vám jiný pohled na věc: Meditace je pro většinu z nás využitelná především jako prostý trénink všímavosti a udržení pozornosti. 

Hurá, všiml jsem si!

V různých návodech k meditaci se často doporučuje nechat myšlenky jen tak proplouvat, sledovat je zpovzdálí – jako auta na dálnici pod kopcem nebo mraky na obloze. Na papíře to zní jednoduše. Jenže jakmile zasedneme do meditace, zjistíme, že jde o nadlidský úkol. Myšlenky se nechovají jako auta nebo mráčky – jsou proměnlivými chimérami, vyskakují ze vzduchoprázdna a hned do něj zase mizí.

Než se snažit dosáhnout zenově paradoxního stavu, ve kterém myšlenky zároveň sledujeme i nesledujeme, může začátečníkům prospět přízemnější přístup: Nebudeme myšlenky nezúčastněně přehlížet, budeme si jich naopak všímat. Odpustíme si rozpitvávání jednotlivých myšlenek, ale naplno si uvědomíme ty chvíle, kdy se v nich zacyklíme. K tomu totiž dochází nejčastěji. Když meditujeme, nevidíme myšlenky létat kolem sebe jako strašáky, my se stáváme myšlenkami. Myšlenka nás vtáhne do celého řetězce myšlenek. A nemusí jít jen o myšlenky, snadno nás může pohltit film poslepovaný z našich představ.

Vítejte v mentální posilovně

Než vstoupíme do meditace, připomeneme si, že se chystáme trénovat všímavost k myšlenkovým rychlovlakům a také schopnost se od nich vrátit zpátky k dechu nebo jinému bodu koncentrace. S každým takovým povšimnutím a návratu k vnímání těla, jako kdybychom provedli jeden cvik v posilovně mysli. Meditace se stává mentální gymnastikou. 

Když to takhle pojmeme, nemusíme se za houfy myšlenek pranýřovat, můžeme být rádi za to, že se během meditace stávají součástí tréninkového plánu. Myšlenky jsou závažími, díky kterým můžeme opakovaně trénovat svou všímavost a udržení pozornosti. Stejně jako když zvedáme činky a s každou repeticí se naše svaly stávají silnějšími, tak se s každým vědomým navrácením pozornosti zlepšuje naše schopnost soustředit se a zůstat v přítomném okamžiku. Při takové meditaci myšlenky nepotlačujeme ani neignorujeme, jen se nenecháváme proudem myšlenek unášet.

Jak mentálně posilovat a co vám to přinese

Posledních několik měsíců využívám meditaci právě k takovému posilování. Medituji s předsevzetím trénovat jednak všímavost, abych si co nejdříve uvědomil, že se cyklím v nějakých nesmyslech, jednak vůli udržovat pozornost u dechu dost dlouho na to, abych zapomněl na to, kam jsem předtím v myšlenkách odcestoval nebo do jaké díry mě vtahovaly. Každý den zasednu na 20 minut do meditace a posiluji. 

Když vydržíte mentálně posilovat pár týdnů, zjistíte, že se meditační praxe automaticky promítne do běžného života. Budete citlivější ke svým hnutím mysli, dokážete si včas všimnout řetězu myšlenek, jehož jste se stali součástí, dřív než vás stáhne do hlubin nejistoty, úzkosti, méněcennosti nebo katastrofických scénářů. 

Když se objeví myšlenky nebo představy vyvolávající úzkost, neuděláte nic jiného, než že se ponoříte do těla a budete mu věnovat plnou pozornost. K tomu stačí chvíle. Všimnu si myšlenek nebo úzkosti a okamžitě se přilepím k dechu. Svým vědomím projíždím tělem, prodýchávám jednotlivé skupiny svalů, uvolňuji je, sleduji, jak z nich odchází napětí. Věnuji relaxaci plnou pozornost, nic jiného mě nezajímá, důvěřuji procesu. Zabere mi to minutu, nanejvýš pět minut, načež zjistím, že ani nevím, na co jsem předtím myslel, nebo co přesně vyvolalo úzkost. Poslední, co bych chtěl dělat, je zjišťovat, o co šlo. Mávám nad tím rukou a věnuji se něčemu, co za to stojí.