Ke cvokařovi mě nikdo nedostane

Jedním z hlavních důvodů, proč se naše psychické potíže tolik vlečou, bývá odkládání návštěvy odborníka. Když nás píchne v břiše nebo zaškrábe v krku, letíme hned k doktorovi, ale když nás trápí deprese nebo úzkosti, máme tendenci si to nechávat pro sebe a nad odbornou pomocí máváme rukou. Co nás k tomu vede?

1.) Stigmatizace psychických problémů.

K hraní si na siláky nás navádějí předsudky o psychiatrické či psychologické péči a nechuť získat nálepku někoho, kdo musel vyhledat odbornou pomoc kvůli svému psychickému stavu. Depresivní poruchou trpí podle WHO v České republice asi 5% populace, tedy přibližně půl milionu lidí, ale některé zdroje odhadují počet lidí s depresí až na 700 000. Úzkostné stavy trápí v Česku 30–50 % populace, a s panickou atakou se v průběhu života setkají asi 1-2 lidi ze sta.
Skutečná čísla mohou být ale mnohem vyšší. Může za to právě stigmatizace, tedy iracionální nálepkování lidí s duševním onemocněním nebo poruchou. Takové označování mívá hanlivý nebo ponižující charakter a může vést ke znevýhodnění v mnoha oblastech života. Lidé mají hrůzu z toho, že budou kvůli svým psychickým potížím, psychiatrickému onemocnění nebo mentální poruše odsuzováni a diskriminováni, hlavně v práci a ve škole.

Právě obava ze stigmatu, jakési pomyslné skvrny na kráse, nám může bránit vyhledat odbornou pomoc, když nám není psychicky dobře. Máme strach, že když zkonzultujeme odborníka, dostane naše duše červený štempl, a ostatní lidé se na nás potom budou dívat skrz prsty, budeme odstrkováni a odmítáni. Takové chování je často vnímáno jako tíživější než samotné zdravotní problémy. Pokud jsou takové obavy důvodem toho, proč odkládáte návštěvu odborníka, vzpomeňte si na zmíněné statistiky. Duševní onemocnění a poruchy nejsou ničím výjimečným a jejich výskyt celosvětově prudce stoupá, až nás to nutí hovořit o epidemii deprese a úzkosti. S narůstající mírou stresu se do zvýšeného rizika duševních potíží dostáváme všichni. Duševní poruchy trápí lidi nezávisle na pohlaví, věku, etniku, kultuře nebo socioekonomickém statusu. Plujeme na stejné kymácející se lodi. Ušetřeni nejsou ani ti nejmladší mezi námi, nárůst případů deprese, úzkostí a panických atak u dětí a teenagerů je v posledních letech ještě rychlejší než u dospělých. Pokud tedy trpíte psychickými potíži, nemáte se za co stydět.

Nezapomínejte také na to, že lékaři i další členové zdravotnického personálu jsou vázáni mlčenlivostí, zacházení se zdravotnickou dokumentací podléhá přísným legislativním pravidlům, a existuje povinnost zabezpečit ochranu osobních a citlivých dat. Vše, co se přihodí během terapie patří pouze vám. Profesionální terapeut má povinnost respektovat vaše soukromí, řídí se etickým kodexem své profese, nevynáší jakékoli informace mimo ordinaci, nesmí ani nikomu prozradit, že jste jeho klientem.

2.) Strach z psychoterapie.

Ordinaci psychoterapeuta si hodně lidí představuje jako strašidelný zámek. A není divu. Co může být strašidelnějšího a bláznivějšího, než jít k někomu úplně cizímu a nechat ho nahlédnout do míst, která mnohdy skrýváme sami před sebou? Ale dobrý terapeut dobře ví, že můžete mít obavy spojené s psychoterapeutickým procesem. Jeho hlavní zodpovědností je, abyste se cítili v bezpečí. Správný terapeut vás bude respektovat, zodpoví vaše otázky, vysvětlí vám, jak postupuje a co vás čeká, přizpůsobí se vašemu tempu, nebude na vás spěchat.

Kvalifikovaný terapeut je expertem především v rozvíjení a udržení zdravého terapeutického vztahu, přičemž je naplno soustředěný výhradně na plnění potřeb a přání klienta. Je v jeho nejvyšším zájmu získat si klientovu důvěru, aby společně mohli pracovat na problémech, se kterými může být těžké se vypořádat. Vždy jde o spolupráci. Během terapie neskládáte zkoušku ani nedostáváte známky. Nikdo vám nebude lajnovat život, protože nikdo nemůže vědět, jaký život je tím správným životem právě pro vás. Ale asi se shodneme na tom, že by mělo jít o život, ve kterém se budete cítit šťastní. To bývá pro terapeuta tím jediným kritériem.

3.) Strach prožít nepříjemné emoce.

Strach z emocí mívají nejčastěji ti z nás, kteří v sobě nosí silné trauma z minulosti, prožili hlubokou bolest, nebo se v nich vlivem těžkých životních událostí a opakovaných vztahových konfliktů nahromadily pocity viny, křivdy, lítosti, hněvu, hanby, zklamání či smutku. Je jen přirozené, že se takovým nepříjemným emocím, ke kterým jsme si skrz naše zkušenosti vypěstovali zvýšenou citlivost, snažíme vyhýbat. Abychom byli schopní řešit všední starosti, nutíme se zapomenout, vytváříme si různé mentální obrany, a celou řadu bolestných pocitů vědomě i nevědomě potlačujeme. Tušíme, že u psychiatra nebo psychologa se budeme muset o našem vnitřním světě bavit, nebo dokonce ony nepříjemné emoce znovu prožít, a máme strach, že naplno pocítíme veškerou bolest s nimi spjatou.

A tak tomu bezesporu někdy bývá. Ale v péči zkušeného terapeuta se takové znovuprožití silných emocí stává součástí léčebného procesu. Pozitivní účinky psychoterapie se projevují v několika rovinách a rovina emoční patří k těm nejdůležitějším.

Pokrok je vždy podmíněný změnou. A jakákoli změna se vždy setká s odporem. Ať už jde o řešení konkrétních problémů, anebo jde o dosažení vnitřního klidu, ta nejkratší cesta k úspěchu vede často přes zónu diskomfortu, tedy nepohodlí. Počítejte s tím předem a nebojte se své emoce naplno prožít, bez ohledu na to, jestli přinesou radost nebo bolest.

4.) Stud.

V průběhu života vedeme všichni svůj vlastní boj za naši nezávislost, jsme hrdí na to, že jsme v některých ohledech originální. Zároveň platí, že jsme společenští tvorové a obecně se většinou cítíme lépe, když zapadáme, když jsme z větší nebo menší části jako ostatní. Máme strach z toho, že budeme odmítáni, když se ukáže, že jsme jiní, že nesplňujeme kritéria, že nezapadáme do šablony, že nám bude řečeno, ať si učešeme pěšinku na tu správnou stranu, ať sklapneme a nerušíme. Tak vzniká pocit studu.

Stud se projevuje buď jako ostych, který je varováním před tím, co by mohlo narušit naši intimitu, anebo může jít o pocit zahanbení před sebou samým, nad vlastní nedostatečností, pak mluvíme o hanbě. Zjednodušeně řečeno je ostych „stud před něčím“, zatímco hanba je „stud za něco“. Čím více se budeme porovnávat s ostatními, tím úrodnější půdu pro stud nakypříme. Může to vést až k tomu, že se stydíme za to, kým jsme. Stud může být vyjádřen například slovy: Jsem neschopný, slabý, hloupý, nešikovný, líný, zranitelný, chamtivý. Říkáme si, že naše pocity, myšlenky, přání a potřeby jsou studuhodné nebo hanebné. Stud nás nutí věřit, že jsme špatní a nehodní respektu, obírá nás o originalitu a přirozenost. Bývá silně zakořeněný a dali bychom všechno za to, kdybychom jej nemuseli cítit. Se silným pocitem studu se vyrovnáváme obviňováním sebe nebo ostatních lidí, izolováním se, zatuhnutím v nečinnosti, vypnutím a nereagováním, kapitulací či útěkem, ale také nafukováním a předváděním přehnaného sebevědomí.

Určitá dávka studu bývá spojená i se samotným požádáním o pomoc. Kolikrát jsme během života museli vyslechnout slova „stůj na vlastních nohách“, „vezmi život do svých rukou“, „jaký si to uděláš takový to máš“, „dej se dohromady“. Když požádáme o pomoc, cítíme se jako útěkáři a zbabělci, jako bychom odmítali či nedokázali udělat to, co se po nás žádá. Proto nás před objednáním se k terapeutovi napadají myšlenky jako: „Budu muset mluvit o sobě, o tom, co jsem prožil, o čem přemýšlím, co dělám. Budu na sebe muset prásknout úplně všechno. Co si o mně pomyslí, když to všechno vybalím?“

Stud je jednou z nejtěžších překážek v terapii. Jednak brání lidem vyhledat pomoc, jednak snižuje efektivitu terapie, protože nás nutí skrývat fakta, pocity a myšlenky, které mohou být důležité. Stud zvýrazňuje problém. Na jedné straně jsou deprese, úzkosti, smutek, skličující trauma, druhou stranou mince je stud za to, že se s něčím takovým musíme potýkat – dojem posílený plakátovými úsměvy, kterými jsme obklopeni ze všech stran. Snadno se v nás uhnízdí přesvědčení, že kdyby lidé mohli nahlédnout do našeho nitra, znali naše pravé já, naši pravou tvář či podstatu, pak by nás neměli rádi nebo by námi opovrhovali. A podobně se můžeme cítit při návštěvě psychiatra, psychologa nebo psychoterapeuta.

Dobrý terapeut ale ví, že absolutní pravda neexistuje. Klient má vždycky pravdu. Když vyjádříte své myšlenky a city, jde o pravdu, kterou nikdo nemůže zpochybnit. Psychoterapeuti mají v popisu práce nesoudit a nehodnotit, jsou připravení přijímat a akceptovat. Každý jeden člověk bez výjimky si nese svou psychologickou zátěž, své nejistoty a zdánlivé podivnosti. Základem pro úspěšnou terapii je přiznat si, že i já mám své pochybnosti o své roli na tomto světě. Umění požádat o pomoc je vyjádřením uvědomění si svých vlastních hranic. Jde o projev sebevědomí, rozumu a upřímnosti k sobě i k druhým. Když se budete bavit o svých problémech, pocity studu zmírníte, když otevřete hluboké rány a pochybnosti, pak stud zcela zničíte. Už samotné svěření se má silný terapeutický efekt.

5.) Stanu se závislým na terapii, budu se léčit do konce života.

K tomu jen jednu větu: Kdykoli se můžete svobodně rozhodnout terapii ukončit, je to jen na vás.