Jak nás kudlanka nábožná učí zvládat úzkost

Když kudlanka nábožná kápne božskou

I když není kudlanka nábožná zrovna drobeček (samička dorůstá až do velikosti 10 centimetrů), pro většinu predátorů by byla snadnou kořistí, nebýt toho, že kudlanka k zajištění svého přežití v divočině využívá hned dvě účinné, leč protichůdné strategie. 

Primární strategií kudlanky je inkognito režim – hlavně na sebe neupozorňovat. Díky svému mistrnému maskování a schopnosti zcela nehybně setrvávat na místě, dokáže dokonale splynout s kůrou stromů, listím či větvičkami kolem sebe. Uniká tak predátorově pozornosti.

Když ale nějaký nezvaný ozubený host kudlanku přímo ohrozí svým pohybem nebo vydávanými vibracemi, kudlanka usoudí, že maskování přestává fungovat, a přejde ke své druhé „paradoxní“ strategii – raději kápne božskou: bez mučení přizná svou existenci.  Místo toho, aby se schovala nebo utekla, vystavuje se na odiv a zdůrazňuje svou přítomnost – začne divoce třepat křídly a roztáčet se dokola. 

Kudlanka tak důmyslně kombinuje dvě protichůdné strategie podle aktuální situace. Maskováním se chrání před odhalením, kdežto zviditelněním vysílá směrem k protivníkovi falešné signály. Když se kudlanka svým podivným chováním stává nápadnou, nejde primárně o zastrašování predátora, i když i to hraje svou roli. Spíše jde o snahu nepřítele zmást, a také upozornit ostatní kudlanky na nebezpečí.

Svým divokým tancem a doprovodnými zvuky ošálí predátorovy lovecké instinkty. Ten pak nemusí kudlanku vnímat jako nebezpečnou, spíše se pro něj stává „podivnou“ a nezajímavou. Kudlanka vlastně provokativně předvádí, že má pro strach uděláno. Zmatený predátor si pak kudlanku nespojí s představou vystrašené kořisti.

Paradoxní intence v psychoterapii

Paradoxní intence je zajímavý psychoterapeutický přístup, který se zdánlivě příčí logice, ale může být velmi účinný při zvládání úzkostí a fobií. Funguje na principu „bojování s ohněm ohněm“. Podstatou je záměrně vyvolávat to, čeho se člověk obává, než aby se snažil své obavy potlačovat. 

Když aktivně přivoláváme to, čeho se bojíme, odstraňujeme křečovitou potřebu kontroly a strach z neúspěchu. Místo snahy o potlačení prospívá úzkosti nebo fobie vnímat s nadhledem a s humorem. Dá se s nimi potom lépe žít, ztrácí nad námi svou moc.

Tuto techniku poprvé popsal ve 40. letech 20. století Viktor Frankl, rakouský neurolog a psychiatr, zakladatel logoterapie. Logoterapie je založená na hledání smyslu v životě jako klíčového hnacího motoru lidského konání. Frankl se inspiroval svými zkušenostmi z koncentračního tábora, kde si uvědomil, že vězni, kteří se dokázali nad svou situaci povznést a najít v ní smysl, měli větší šanci na přežití. 

Ve své praxi si potom Frankl všímal toho, že když pacienti s úzkostnými poruchami přestali své obavy potlačovat a naopak je začali paradoxně vítězně vyvolávat, úzkost často samovolně ustupovala. V knize „Člověk hledá smysl“ a dalších spisech, popisuje paradoxní intenci jako techniku, která umožňuje člověku čelit jeho strachům a úzkostem tím, že se jim nebrání, ale naopak je „přivítá“. 

Příklady, které Viktor Frankl popisuje

Nespavost způsobená obavou z nespavosti

Frankl uvádí příklady pacientů, kteří trpí nespavostí, protože se bojí, že nebudou moci usnout. Všichni jsme se s tím už někdy setkali. Vyvíjíme úsilí co nejrychleji usnout, ale čím víc to chceme, tím méně to jde. Paradoxní intence navádí k tomu, abychom si řekli: „Budu se snažit zůstat vzhůru co nejdéle.“ Tím odstraníme tlak a často pak usneme rychleji. Jakmile si řekneme: „Tak dobře, nespím, no a co?“, může se stát, že nás spánek obejme zrovna když to nejméně čekáme.

Obava z veřejného mluvení a třesu rukou

Dalším příkladem je situace, kdy se někdo bojí veřejného vystupování, třeba kvůli obavě, že se mu budou třást ruce. Frankl navrhuje, abychom se nesnažili třes mermomocí skrýt nebo se ho úplně zbavit, místo toho se máme naopak snažit, aby se nám ruce třásly co nejvíce. „Třeste se, kolik to jde!“ A ono to najednou nejde, protože stres spojený s příkazem „Musím se kontrolovat!“ zmizí. Jde vlastně psychologické judo – využíváme sílu protivníka proti němu samotnému. 

Osobám s trémou z veřejného vystupování se v rámci paradoxní intence dokonce doporučuje nacvičovat před zrcadlem přehnaně nervózní a koktavé vystoupení. Tím si uvědomí absurditu svého strachu a ztratí nad ním kontrolu. Pokud nás tedy děsí veřejné vystupování, můžeme si říct: „Tak dobře, teď půjdu na pódium a budu tím nejhůř mluvícím člověkem na světě.“ V tu ránu se uvolníme a veřejné vystoupení zvládneme mnohem lépe. 

Frankl tyto příklady používá k ilustraci, jak očekávání negativních výsledků a obavy z nich mohou tyto negativní výsledky ve skutečnosti přivolat. Paradoxní intence tuto dynamiku obrací naruby tím, že navrhuje, abychom se nevyhýbali nebo nepřemáhali naše strachy, ale místo toho se s nimi postavili tváří v tvář a dokonce se snažili jejich intenzitu zvýšit. 

Výhody a nevýhody paradoxní intence

Výhody:

• Pomáhá snižovat úzkost a strach.
• Učí pacienta vnímat symptomy s nadhledem a humorem.
• Posiluje sebevědomí a odolnost.
• Je to jednoduchá technika.

Nevýhody:

• Může v pacientovi vyvolat zpočátku silnější úzkost.
• Není vhodná pro všechny pacienty (je kontraindikovaná u melancholiků ohrožených sebevražedným chováním).
• Často vyžaduje dohled psychoterapeuta.

Probuďme v sobě kudlanku nábožnou

Když před svou úzkostí poraženecky skláníme hlavu a necháváme se pohltit strachem, zaplétáme se do začarovaného kruhu. Svým strachem ze strachu a vyhýbavým chováním úzkost jen posilujeme. Identifikujeme se s obětí a pro úzkost se stáváme snadnou kořistí.

Jak z toho ven? Můžeme využít podobnou strategii jako kudlanka nábožná: paradoxně přivítáme své obavy s nadhledem a odvahou. Vlastně tím demonstrujeme, že strach nad námi nemá moc. Vysmíváme se mu a zveme ho na „hostinu“, stejně jako ona vykutálená kudlanka, která nakonec odradí svého predátora tím, že „bezstarostně“ upozorňuje na svou přítomnost. Jakoby říkala „Tady jsem, dělej si se mnou co chceš“. 

Budiž nám tedy kudlanka nábožná inspirací. Nesnažme se své strachy, úzkosti nebo fobie utlouct, udělejme pravý opak – úmyslně a s jistým humorem se pusťme do situace, která nás děsí. Když nás sevře úzkost, můžeme úzkost vyzvat, ať nám předvede, co umí – úmyslně ji zkusíme zesílit. 

Jakmile úzkosti nebojácně čelíme a nepřiživujeme ji dalším strachem, bereme jí půdu pod nohama, ztrácí svou sílu. Až se úzkost příště objeví, ukažte jí, že se jí nebojíte. Pochopí, že nad ní máte moc a stáhne se.