Fáze truchlení: Jak dlouho trvá a co s emocemi, které necítíme

Když se lidé ptají, jak dlouho trvá truchlení, očekávají jednoduchou odpověď: měsíc, rok, pět let? Představí si pohřeb, černé šaty, slzy, nebo známých pět fází smutku podle Kübler-Rossové, které se učí snad všude: popření > hněv > smlouvání > deprese > přijetí. A pak přichází otázky, které trápí tisíce lidí: „Kdy už to mám mít za sebou?“, „A co když nic necítím – jsem divný, nebo jen necitlivý?“

Pravdou je, že truchlení se netýká jen smrti blízkého člověka. Truchlíme pokaždé, když ztratíme něco důležitého: partnera, práci, kamarádství, které se rozpadlo, dítě, které dospělo a odešlo z domova, nebo dokonce starou verzi sebe sama. Každá ztráta si zaslouží být odtruchlena. Nemusíme nikoho pohřbívat, aby nám bylo smutno. A někdy nejvíc bolí ztráty iluzí a nenaplněných představ.

Jak dlouho trvá truchlení a proč jeho fáze nejsou plán

Elisabeth Kübler-Rossová popsala v roce 1969 pět fází, které původně pozorovala u umírajících pacientů. Později se tento model začal používat i u pozůstalých. Sama ale upozorňovala na to, že tyto fáze nejsou lineární, že jimi neprojde každý a už vůbec ne v uvedeném pořadí. Lidé si z jejího modelu často dělají seznam k odškrtání a pak se trápí, když jejich vlastní prožívání do schématu nezapadá.

Současnější přístup nabízí William Worden. Mluví o „úkolech truchlení“: přijmout realitu ztráty, prožít bolest, přizpůsobit se světu bez zesnulého a najít pro něj nové místo ve svém životě. Tyto úkoly se prolínají, trvají různě dlouho, a dávají truchlení svobodu. Nejde o to „dojít na konec“, ale učit se žít se ztrátou krok za krokem.

Obvykle se hlavní vlna truchlení pohybuje v rozmezí šesti měsíců až dvou let, ale délka závisí na hloubce vztahu, okolnostech ztráty, osobní historii i sociální opoře. A někdy se smutek vrátí po letech – vůní, písničkou nebo datem výročí. To je normální. Truchlení nemá termín odevzdání. „Jít dál“ neznamená zapomenout, ale naučit se žít se ztrátou, která má své místo v našem srdci, zatímco my jsme stále tady.

Když ale truchlení i po roce či dvou zcela paralyzuje, když brání adaptaci a každodennímu životu, může jít o komplikované truchlení (prolonged grief disorder), které je dnes uznávanou diagnózou. V takovém případě má smysl vyhledat odbornou pomoc.

Když nic necítíte

Mnoho lidí si po ztrátě stěžuje: „Mělo by mi být smutno, ale necítím nic. Co to se mnou je?“ A pak přichází vina, stud, strach, že jsou „špatní“ nebo citově otupělí. Ve skutečnosti se jen naučili, že emoce nejsou bezpečné. Možná je za pláč kárali. Možná rodič nedokázal být oporou a bylo nutné „fungovat“ bez prostoru pro emoce. Tak se své city naučili vypínat.

Emoční inhibice není chyba ani necitlivost, ale obranná strategie přežit – v dětství nás může chránit. Kdybychom se tehdy úplně rozpadli a nikdo nás nepodržel, mohli bychom se dostat do stavu přetížení. Kdybychom plakali v rodině, kde se nebrečí a nesmíme být slabí, byli bychom odmítnuti. Jenže to, co kdysi chránilo, nám teď v dospělosti brání emoce plně prožít a pak je pustit.

Truchlení není jen psychologický proces, ale proces těla. Proto můžeme mít tělesné projevy, aniž bychom na zesnulého mysleli. Únava, bolesti zad nebo hlavy, sevření žaludku, tíseň na hrudi, knedlík v krku – to všechno může být zadržený smutek. Žena truchlící po matce může říkat: „Nemyslím na ni pořád, ale jsem vyčerpaná, bolí mě záda, nespím.“ To je truchlení v těle. Muž, jehož otec zemřel před dvěma lety, říká: „Nic necítím, ale mám neustále sevřenou hruď.“ Tělo si pamatuje i to, co jsme vytěsnili do nevědomí.

Dá se truchlení „nastartovat“?

Většina lidí předpokládá, že truchlení musí přijít samo, a když nepřijde, cítí se vadní. Ale můžeme vytvořit podmínky, ve kterých se truchlení může snáz objevit.

Zajdeme na místo, které bylo důležité. Vezmeme do ruky nějakou věc nebo fotku po zesnulém. Pustíme si písničku, která nás spojuje. Napíšeme dopis, který nikdy nepošleme. Sedneme si a řekněme nahlas: „Chybíš mi.“ To jsou klíče k zavřeným dveřím. Truchlení není úkol, ale proces „dovolení si“. A pokud jsme roky trénovali emoční sebekontrolu, pak tohle vědomé dovolení je aktivní práce.

Smyslové podněty mohou obejít cenzuru rozumu. Vůně, dotek nebo hudba mluví přímo k limbickému systému. Rituály jako zapálení svíčky, vzpomínkový večer nebo symbolické gesto dávají tvar něčemu, co jinak zůstává mlhavé. Vytvářejí bezpečný rámec, kde je smutek legitimní.

Takže ano, i „vynucené“ truchlení má smysl. Není to divadlo. Je to jako protahovat zatuhlý sval – nečekáme, až se sám uvolní, aktivně mu pomáháme. Když se přinutíme jít na místo spojené se zesnulým, pustíme si písničku, kterou měl rád, nebo se podíváme na jeho fotku, vytváříme podmínky k tomu, aby se něco mohlo pohnout.

Truchlení za tím, co nikdy nebylo

Truchlit můžeme i za něčím, co s námi nikdy nebylo, za neuskutečněnou představu. Truchlíme za rodičem, který nikdy nebyl takový, jak jsme potřebovali, za dětstvím, které jsme neměli, za verzí sebe, kterou jsme nikdy nemohli být. Je to truchlení za absencí. Nemá datum, ani konkrétní tvář, a proto je tak složité. Není co oplakávat, zbylo jen prázdné místo po tom, co nikdy nebylo realitou.

Dokud v sobě držíme naději, že se dlouhodobě nedostupný rodič jednou změní, že jednou řekne „miluji tě“, nemůžeme truchlení dokončit. Nezbývá, než sebrat síly a opustit iluzi, že „tentokrát to vyjde“. Ale vzdát se takové naděje bolí jako smrt. Obzvlášť, když ten rodič pořád žije. Truchlíme, zatímco on sedí vedle nás v obýváku a čte si noviny.

Veřejné a soukromé truchlení

Truchlení má vrstvu veřejnou a vnitřní. Ta veřejná je o tom, jak působíme navenek: pohřeb, černé oblečení, otázky známých „Už je ti líp?“. Po měsíci: „Už bys měl fungovat.“ Po roce: „Pořád ještě?“ A ta soukromá je o tom, co se děje uvnitř. Možná v noci pláčeme, možná necítíme nic, nebo nás vlna smutku zasáhne nečekaně v tramvaji.

Navenek říkáme: „Jdu dál.“, ale uvnitř doznívá ozvěna: „Pořád mi chybí.“ Rozdíl mezi těmi rozporuplnými sděleními vytváří dvojí život. Děláme to kvůli tlaku okolí, kvůli strachu z nepochopení. Myslíme si, že jen my to nezvládáme, a tak se izolujeme. Určitě v tom ale nejsme sami, podobně o sobě pochybují i ostatní lidé, i oni často hrají své společenské role.

Ve staré Sicílii najímali ženy, které na pohřbech profesionálně plakaly. Bylo to veřejné gesto potvrzující, že ten člověk byl důležitý. Dnes už je nemáme, ale máme své nepsané normy. Plakat na pohřbu: ano. Po měsíci: už asi ne? Po půl roce: už by to chtělo jít dál. Ale podle koho?

Jak se dozvíme, že můžeme jít dál

Truchlení nás mění. Někde v hloubi to víme a bojíme se, že když ztrátu odtruchlíme a přijmeme realitu, budeme někým jiným a život bude pokračovat dál jakoby se nic nestalo. Truchlení ale nikdy není úplně za námi jako odškrtnutý úkol. Je to spíš o tom, že se učíme žít se ztrátou. 

Vzpomínky už nás nepřeválcují, dokážeme o zesnulém mluvit, aniž bychom se rozložili. Cítíme radost, i když nám ten člověk chybí. Nezmizel, jen v našem životě našel nové místo. Nezradili jsme ho. Můžeme milovat toho, kdo odešel, a přitom znovu žít, smát se, tvořit, milovat. Obojí může být pravda.

Jak dlouho tedy trvá truchlení? Může trvat půl roku, dva roky, někdy déle. Fáze se prolínají, vracejí, mění podle povahy ztráty i podle nás samotných. To nejdůležitější je pochopit, že truchlení není jen smutek v hlavě, ale proces celého těla a duše. Jde o tvrdou školu, ale užitečnou, protože čím budeme starší, tím více budeme ztrácet.

Nemusíme tedy čekat, až „to přijde samo“. Můžeme si vytvořit prostor, ve kterém je bezpečné cítit a truchlit za tím, koho nebo co jsme ztratili, ale i za tím, co jsme nikdy neměli. A pomalu se učit žít se ztrátou, která nás změnila, ale nezlomila.