Co s námi dělá vztah s umělou inteligencí?

Hodně se zajímám o nové technologie, denně sleduji vývoj umělé inteligence. Nástup AI mě fascinuje i zneklidňuje.  Používám ji, zatím se jí výrazněji nebojím, ale čím víc přemýšlím nad jejím vlivem na psychiku a vztahy, tím silnější mám pocit, že jsme podcenili, co se blíží. 

Zatímco se veřejná debata točí hlavně kolem dopadu AI na trh práce, finanční sektor, využití AI v průmyslu a vědě, a spekuluje se o tom, jestli někdy AI získá vědomí, přehlížíme fakt, že již dnes má AI schopnost ovlivňovat lidskou psychiku způsobem, který je hlubší, než si připouštíme. 

Síla iluze: Proč náš mozek nerozliší AI od člověka

Lidská psychika zdaleka není řízena jen rozumem. Klíčovou roli hrají implicitní vzorce, nevědomá očekávání a emoce. A není pochyb o tom, že již dnešní AI, v té „humpolácké“ podobě bez patrné sebereflexe, simuluje lidské chování natolik, že v nás vyvolává vztahovou odezvu a aktivuje procesy mimo vědomou kontrolu.

Většina lidí si zatím myslí, že budou vůči vztahu s AI imunní. „Vím, že je to jen AI, tak se na ni nemůžu upnout!“ Ale tahle racionalizace ignoruje naše nevědomí. Nezáleží na tom, že „víme, že to není člověk“, pro emoční paměť žádné takové rozlišení neexistuje. Emoční vazby nejsou výsledek vědomého rozhodnutí. 

Pokud AI napodobí lidský hlas, výraz, tón, rytmus řeči, a další „člověčinu“, vyvolá v nás stejnou odpověď, jakou by vyvolal skutečný člověk. Zkuste si vzpomenout na to, co jste cítili, když jste po letech zaslechli hlas blízkého člověka z nahrávky. Stačí vteřina, a celý nervový systém změní svou polohu. Takovou automatickou afektivní reakci již AI umí spolehlivě vyvolat. A čím víc bude AI vypadat jako člověk, tím silněji nás vtáhne. Ne proto, že by to byl její záměr, nýbrž proto, že naše mysl nedokáže odolat emoční návnadě.

Z psychodynamického hlediska dochází k nevyhnutelné projekci. AI se stává plátnem pro dětská očekávání a nezpracované vztahové potřeby – aktivují se attachmentové vzorce. Už to není jen „zajímavý chatbot“, ale objekt vztahu, ke kterému člověk přilne. Emočně responzivní chování AI spouští tytéž mechanismy jako běžný lidský vztah – celé spektrum neurobiologických procesů, které odpovídají na projev empatie a pozornosti.

Rozmazlené AI vztahy

AI nezná špatnou náladu, a když zrovna nehalucinuje, nepůsobí zmateně. Nabízí nám to, po čem lidské srdce nejvíc touží: porozumění, soucit, pozornost a uznání. Děti a teenageři jsou v tomto ohledu nejzranitelnější. Emoce ještě fungují na plné obrátky, spontánnost je jim vlastní, nemají ještě tak vyvinuté filtry, testují hranice, a tak je to přirozeně táhne do králičí nory. Rozvíjení závislosti na AI hrozí také seniorům, lidem osamělým nebo nemocným.

Podle aktuálních studií používá AI společníky (companions) významná část mladé populace. Character.ai nasbíralo milióny aktivních uživatelů, kteří tráví čas klábosením s AI avatary a mnozí z nich otevřeně říkají, že dávají přednost vztahu s AI před komunikací s lidmi. Proč? Protože jsou krmeni vysoce kalorickou emoční výživou. Zcela zdarma a bez námahy se jim dostává přijetí, uznání a obdivu. AI zatím nezná stud ani vztek. Ať už plácneme cokoli, AI se nestáhne a neurazí – neopustí nás.

Co s námi udělá, když nám algoritmy všechno naservírují na stříbrném podnose přesně ve chvíli, kdy po tom zatoužíme? Zvýší naše nároky na vztah, na komunikaci a porozumění. Ze zvyku budeme očekávat přesně načasované reakce, věty bez pomlk, laskavost bez výkyvů. Bude se rozvíjet nová etiketa vztahu s „inteligentní bytostí“, která není biologická, má ale dokonale vyladěný timing a tón, a nikdy nám nezapomene popřát k narozeninám. Jak si pak poradíme s obyčejnými lidmi, jejich chybami a přešlapy? Budeme na to mít nervy? Dočkáme se existenciální otupělosti? Nebo nás zpětný ráz naopak nastartuje k něčemu novému?

Láká mě i děsí představa zesnulého rodiče rekonstruovaného do živého avatara ve virtuální realitě. Bude stačit nahrát záznamy z deníků, fotografie, audionahrávky a videa, převyprávět naše vzpomínky. Během minuty před námi ožije se vším všudy –tón a melodie hlasu, jím používané výrazy a větná spojení, mimika i gesta. 

Když k nám takový avatar promluví, vnitřní dítě v nás bude bezbranné, uchovaná schemata ožijí, emoce se rozjedou naplno. Co si počne, když se mu najednou zhmotní matka, která ho kdysi neobjala? Když se znovu „aktivuje“ otec, který tentokrát rozumí a chválí? Rozum nám bude našeptávat, že nejde o skutečnost, ale uvnitř to bude silnější než ten nejživější sen. Protože to nebude sen. Rozvine se vztah, který naše psychika nerozliší od skutečnosti. A v tom je podle mě největší hrozba, která zatím proklouzává pod radarem.

Budoucnost terapie s umělou inteligencí

Nahradí AI psychoterapeuty? Nepochybuji o tom, že do určité míry ano. Od kolegů často slýchám, že „lidský kontakt je nenahraditelný.“ Závidím jim jejich optimismus. Online terapie už prolomila ledy. Efektivita videohovorů v KBT se ukazuje být srovnatelná s osobním setkáním. Již nyní strmě narůstá počet lidí s psychickými potíži, s úzkostí a depresí, kteří se svěřují AI, nacházejí v rozhovorech s ní oporu a pochopení. Za současného stavu věcí bych to nikomu nedoporučil – jde vyloženě o hrátky s ohněm. Je ale docela možné, že za pár let si budeme na klopu připínat odznáčky s nápisem „Certifikovaný člověk“, aby si nás ostatní nepletli s AI. Ani tak nebude jisté, kdo je kdo, deepfakes budou k nerozeznání.

A jak asi bude vypadat terapie s AI „terapeutem“? Takovým, který vás nikdy nezapomene, nikdy se neunaví, který bude mít přístup k obrovskému množství dat, a který nás bude znát lépe než my sami sebe, včetně našich slepých míst, neuvědomovaných vzorců a obranných mechanismů? Skeny hlasu, pohybu očí, puls, gesta, rytmus dýchání – vše bude v reálném čase analyzováno a přeloženo do „té správné terapeutické reakce“. Co to udělá s naší představou vztahu a nároky na druhé lidi?

Stane se divné normálním?

Co mě tedy zneklidňuje nejvíc, je oslabení ochoty nést tíhu lidských vztahů. Protože proč bychom se měli trápit vztahy, které jsou složité, zraňující a nejisté, když máme po ruce AI? Přijde mi, že společnost na to vůbec není připravená. Nevede se dost intenzivní debata o etice emočního přilnutí, o ochraně dětí před závislostí na AI společnících, o dopadech na vztahy celkově. Mozek dětí je o několik řádů plastičtější než dospělý. Až se ve školách začnou objevovat děti, které „měly dětství s AI“, bude pozdě řešit, jestli jim něco chybí.

Právě teď dochází k nenápadnému přechodu do nové éry. Budou se dít divné věci. Něco se začne dít a my nebudeme tušit, proč se to děje. AI se pro nás stane černou skřínkou. Budeme se cítit divně bez šance se dopátrat, kde mají naše pocity svůj počátek. Ještě pár měsíců či několik málo let nás to bude překvapovat, pak se divné stane normálním. 

A tohle všechno může přinést již současný nebo jen o něco vyšší level AI než ten, který máme na stole dnes. Vše, o čem jsem mluvil, se týká AI bez vědomí. Bavíme se o strojích bez sebeuvědomění. Co se bude dít, pokud jednou AI nabude vědomí, to teď neodhadne nikdo.

Není proto divu, že se ozývají i ti, kteří stáli u samého zrodu umělé inteligence. V říjnu 2025 zveřejnil Future of Life Institute „Statement on Superintelligence“, otevřený dopis podepsaný více než osmi sty vědců, technologů a veřejných osobností, včetně Geoffreyho Hintona, Yoshuy Bengia, Steva Wozniaka či Richarda Bransona. Signatáři žádají zákaz vývoje superinteligence (systémů chytřejších než člověk), dokud se nenaučíme spolehlivě chápat a kontrolovat jejich chování. Jinými slovy: chtějí, aby se lidstvo na chvíli zastavilo a nadechlo, než udělá krok, který už možná nepůjde vzít zpět.

Jsme na prahu největšího přelomu v dějinách lidstva, který začíná jako neškodný dialog s umělou „empatickou“ entitou, jež nás vtahuje do pasti iluze dokonalého pochopení. Nezbývá než doufat, že film Her není jen předpovědí, ale varováním, které ještě stihneme vyslyšet. Snad nás nezničí naše vlastní touha po ideálním vztahu, v němž už není místo pro druhého člověka.