Co je vlastně ta úzkost?

Úzkost je přirozenou součástí lidské existence – hlubokým prožitkem, který nás konfrontuje s nejistotou a smyslem našeho bytí. Někdy se projeví tichým tlakem na hrudi, jindy nás překvapí její ochromující síla, která nás táhne ke dnu, anebo se potkáváme jen s neklidnou těžko polapitelnou předtuchou, pocitem, že něco není v pořádku, i když všechno vypadá „ok“.

Úzkost tedy není jen strach z budoucnosti, jak se často tvrdí – jde spíš o pocit nepojmenovaného ohrožení, které přichází zevnitř, z rozporu mezi tím, co cítíme, a co si „smíme“ připustit. Je to stav, kdy se tělo stáhne, aniž bychom pro to měli rozumné vysvětlení. Svět kolem vypadá sice stejně, ale naše nitro větří bezprostřední nebezpečí, ve kterém je dech uvězněný mezi bránicí a pravdou. Úzkost se objevuje, když není kam utéct, ani s čím bojovat. 

Mnozí lidé si úzkost vůbec nespojují s tím, že by něco v jejich životě bylo špatně. Fungují. Makají. Starají se o druhé. Jsou výkonní, pečliví, „rozumní“. Oblékají si kostým, který zakrývá vnitřní prázdnotu nebo potlačené potřeby. Úzkost se v takových případech neozývá proto, že by člověk něco kazil, ale proto, že až příliš dlouho všechno „tak skvěle zvládá“. Přitom v tichosti dál zrazuje sám sebe.

Štěstím v neštěstí pak bývá bolestivé uvědomění, že úzkost je důsledkem toho nejškodlivějšího druhu prokrastinace – když tvrdošíjně ignorujeme to, co opravdu chceme. Úzkost vyvěrá z vyprázdněných míst, z mezer vzniklých ztrátou kontaktu se sebou – se svými potřebami, impulsy, tělem, se svým vlastním kompasem. Takové mezery nejčastěji vznikají, když si něco zakážeme cítit, protože by toho na nás bylo „moc“. Ne proto, že bychom byli zbabělí, ale proto, že jsme se to jako děti naučili. Že být milovaní znamená vyhovovat a přizpůsobovat se. Pro samou lásku jsme ztichli. 

Potlačené emoce: tichý motor úzkosti

Pokud dlouhodobě potlačujeme klíčové emoce jako hněv, smutek, touhu, bolest nebo bezmoc, dříve či později se ozve úzkost jako pískot papiňáku, ve kterém stoupl tlak nad snesitelnou hranici. Tísní se v něm emoce, které nemohly být plně prožité nebo přijaté, aby neohrozily náš obraz o sobě nebo o vztahu k někomu blízkému – a tak byly odložené nebo vytěsněné do našeho nevědomí. Jenže ony nezmizely, jen změnily tvar. Zůstaly jako napětí v těle nebo vnitřní nejistota. Až se jednou přihlásí o slovo. Mohou uplynout celá desetiletí, než konečně pocítíme neurčitý tlak ze všeho, co jsme se doposud neodvážili nahlas pojmenovat. Břicho se sevře, dech se zúží, hlava se roztočí, a my marně hledáme souvislosti.

Dlouhodobým potlačováním emocí udržujeme chronický vnitřní konflikt. Můžeme být doširoka rozkročení mezi částí, která chce klid, a částí, která chce křičet. Mezi tou, která touží po blízkosti, a tou, která se bojí, že ji blízkost zničí. Mezi pravdou a loajalitou ke starým pravidlům. Mezi tím, co v nás dýchá a tepe, a tím, co je od nás očekáváno. 

Úzkostné pasti

Nevědomé konflikty vedou k paralýze vůle. Nedokážeme říct „ano“, ale ani „ne“. Úzkost potom živí i tlak z nutnosti se správně rozhodnout. A tak začneme vibrovat jako jazýček na vahách. Tělem i myslí. Je to jako bychom byli na rozhoupané lodi, kde se dva námořníci přetahují o to, kterým směrem natáhnou plachtu. Přitom, kdyby se oba uklidnili a přestali se přetahovat, loď by zůstala v klidu, mořská nemoc by přešla, a mohli bychom se lépe rozhodnout. 

Typická je třeba situace, kdy člověk žije podle očekávání druhých, ale sám cítí, že chce něco jiného. Mozek v tu chvíli vysílá signál: „Takhle to dál nepůjde.“ Ale místo toho, aby se tenhle signál stal impulzem k zamyšlení se nad skrytým rozporem a úpravou života, bývá interpretován jako ohrožení. A tak se lidé začnou bát samotné úzkosti. Z varovného signálu, který měl vést k uvědomění, se stane past – začarovaný kruh.

Běžně také opomíjíme, jak moc úzkost souvisí se studem. Ne s tím okatým, když si pokapeme tričko kečupem, ale s hlubokým, zakořeněným studem z toho, kým jsme – z přesvědčení, že jsme vadní a nepřijatelní. A dokud se nenajde prostor, kde můžeme shodit masku – a zažít, že i bez ní se od nás druhý neodvrátí – úzkost bude dál podprahově vibrovat jako falešný tón. Takovým prostorem může být pravidelná psychoterapie.

Úzkost má i existenciální rozměr – dotýká se témat smrti, individuality, prázdnoty, osamělosti, zodpovědnosti, svobody, nezávislosti či pohlavnosti. A někdy se úzkost dotýká samotného smyslu našeho bytí na Zemi. Vynoří se v místech, kde starý řád přestává fungovat, ale ten nový ještě nevidíme. Zůstáváme zkamenělí na hraně dvou světů. To prázdné místo mezi dvěma světy zaplňuje úzkost. Ale jen stát se nám nedaří, a tak se začneme třást. Chvějeme se na hraně rozhodnutí, kterému často přisuzujeme přehnanou váhu.

Úzkost není „něčím, co do mě vniklo zvenku“. Může být projevem ohrožení ze ztráty bezpečí, vztahu, kontroly nebo smyslu, ale také ze ztráty nějaké hodnoty, na které vší silou lpíme – o které jsme přesvědčení, že bez jejího naplnění se zhroutí náš svět. Úzkost nás konfrontuje s vlastní zranitelností, s nejistotou světa a s tím, že nejsme všemocní. 

Také platí, že úzkost zesiluje, když ji vnímáme jako hrozbu, se kterou bojujeme. Úzkost samotná nás nepoškozuje. To, co nás ničí, je náš vztah k ní – když ji vnímáme jako důkaz vlastní slabosti, jako chybu systému nebo jako selhání. Ale tím se úzkost jen posiluje. Naopak, pokud ji přijmeme jako součást vnitřního ekosystému – jako hlas, který má svůj smysl – můžeme se s ní naučit zacházet tak, že nás přestane ochromovat. Když si dovolíme změnit perspektivu, úzkost přestane být tou děsivou obludou. 

Přehlížený vzkaz

Úzkost je varovný signál.  Promlouvá k nám tělem, napětím, nesnesitelnou nejistotou, jazykem, kterému není snadné rozumět, ale nikdy nelže. Ať už mozek a tělo naplno křičí, anebo jen šeptají, jde o důrazné upozornění: „Tady je něco, co bys měl vzít vážně.“ Úzkost není nepřítel, kterého musíme porazit, nýbrž zpráva, kterou máme dešifrovat. A pak se můžeme rozhodnout, jak na ni zareagujeme. Pokud se k ní postavíme jako k něčemu, co nechce ublížit, ale upozornit – začneme jí rozumět. 

Dešifrování takové zprávy však může být nad naše síly. Úzkost má vrstvu psychickou, sociální i biologickou. Někteří lidé mají větší sklon k úzkosti již od narození, což není jejich chyba ani projev slabosti. Genetické dispozice a neurobiologické procesy hrají svou roli stejně jako životní zkušenosti a způsob, jakým jsme se naučili se světem zacházet. 

Odkrývání původu proto vyžaduje trpělivost a často i pomoc odborníka. Léky mohou pomoci vytvořit prostor pro práci hlubšími tématy, psychoterapie zase nabízí bezpečné místo pro prozkoumání toho, co nám chce úzkost sdělit. Vyhledat odbornou pomoc není slabost, jde o projev zodpovědnosti vůči sobě a svému životu. 

A až se naskytne příležitost se konečně pozastavit a pozorně se zaposlouchat, možná ve své úzkosti uslyšíme volání po návratu k sobě, volání po pravdivosti, po větším souladu mezi tím, co žijeme, a tím, co doopravdy cítíme. Někdy ukazuje úzkost na vztah, který je jednostranný, jindy na životní roli, která už je vyčerpaná, a někdy na dlouho zamlčenou bolest, která si konečně říká o pozornost. 

Úzkost není chyba ani slabost ani selhání. A už vůbec není něčím, co by „normální“ člověk neměl zažívat. Nejsem robot, jsem člověk. A tak mám úzkost.