Proč je dnes úzkosti víc než kdy dřív?

Když se bez příkras podíváme na to, jak žijeme, v čem se pohybujeme, čemu všemu jsme vystaveni, je těžké si představit, že bychom v takových podmínkách mohli dlouhodobě přežívat bez úzkosti. Úzkost roste tam, kde jsme opustili tělo a žijeme hlavou, výkonem, kalendářem, vzdáleni od rytmu přírody. 

Dnešní člověk tráví stále více času v abstraktním digitálním světě, v přerušovaném čase i prostoru. Jsme odříznutí od smyslového světa, přítomnost se rozpadá do fragmentů notifikací a neustálého přepínání pozornosti. Nervový systém nemá kotvu ani místo, kde by se mohl usadit. Když duše zůstává delší dobu bez domova, začne v ní klíčit úzkost.

Tradiční společnosti nabízely jasnou strukturu – člověk věděl, kým je, kam patří a co má dělat. Vytrácejí se rituály, které pomáhaly člověku projít zásadními životními změnami – z dětství do dospělosti, z dospělosti do rodičovství, z aktivity do klidnějšího stáří. Chybí jasné milníky a vzniká chronická nejistota. Máme sice svobodu, ale ztrácíme orientaci. Víc zaznamenáváme než žijeme, naše Já se rozpadá na série statusů a digitálních rolí.

Zvykli jsme si na to, že všechno je relativní a všechno je možné, ale bez hluboce pociťovaného smyslu se bolest stává nesnesitelnou. Cíl před námi v měňavkovité budoucnosti neustále někam uhýbá. Nevíme, proč tu jsme. Viktor Frankl to řekl krásně: „Štěstí není odměna za výkon. Je to vedlejší produkt života, který dává smysl.“ Moderní úzkost je bolestí smyslu. Štěstí přestalo být prožitkem, stalo se úkolem. Místo bytí optimalizujeme svůj život.

Proč dnešní mládež dospívá v prostředí chaosu identity

Mladí lidé často vyjadřují pocit, že život se jen táhne bez zřetelného směřování. Mohou být kýmkoli, změnit kdykoli cokoli – své hodnoty, zaměstnání, partnera, zemi, postavu i tvář, dokonce i pohlaví. Kde je něco stabilního? Samá guma a želatina. Cítí, že i oni sami jsou snadno nahraditelní. Místo pevného rámce čelí tlaku definovat sebe sama dřív, než jsou schopní své prožívání vůbec rozlišit. Na papíře svoboda, ve skutečnosti ohromná zodpovědnost a nejistota. 

Když si představím, že bych dnes dospíval, běhá mi z toho mráz po zádech. Tolik požadavků se zjevuje pouhým posouváním palce po displeji. Být „sám sebou“, autentický, sebevědomý, výjimečný – a zároveň produktivní, zdravý, šťastný, krásný a vyrovnaný. Dospívající žijí ve světě neustálého srovnávání, kde každé rozhodnutí je lajknuto nebo zapomenuto. Vidí jeden skvělý výsledek za druhým, jako když kouzelník tahá králíky z klobouku, ale nevidí proces. A selhání není dovoleno – když se nedaří, v tu ránu je „instáč“ sežere. Jak nemají mít teenageři úzkost?

Sociální sítě nabízejí katalog možností místo identity. Jako dítě jsem vzhlížel k dospělým, dnes děti vzhlížejí k jiným dětem s milióny z YouTube reklam. Mladý člověk pendluje mezi rolemi jako v showroomu – žádná není jeho, ale všechny by mohly být. Identita se stává projektem k neustálé inovaci.

V chaosu identity čelíme protichůdným požadavkům. Ženy mají být přirozené, laskavé, empatické, ale zároveň výkonné a rozhodné. Společnost si žádá dokonalou maminku z obálky Vogue. Nejedna žena si pak připadá, že selhává – i když dělá maximum. Muži to nemají o moc jednodušší. Mají být silní a rozhodní, ale zároveň empatičtí, citliví a vnímaví. Rytíř i terapeut, kouč i šaman, živitel i otec na rodičovské. Nejsou si jistí, jestli jsou dost mužní nebo dost citliví.

Úzkost není selhání jednotlivce, ale vzkaz celé společnosti 

Svět šlape na plné obrátky, Země jakoby se točila rychleji kolem své osy. Jsme zahlceni podněty, nervový systém neustále přechroustává proud informací, ale nemáme čas je zpracovat. Mozek si neodpočine, nudit se je zakázáno. Když plavu Vltavě, koukám na kachny a říkám si, jak celý den dokážou jen tak vegetit, zatímco v nás ticho navozuje úzkost. 

I vztahy jsou zrychlené a sexuální příručkou se stal PornHub – jedno kliknutí dělí děti od katalogu extrémů. Jsme ve spojení, ale nejsme v kontaktu. Sdílíme obsah, ale ne bolest. Emoční osamělost lajky nenahradí a umělá inteligence prošpikovaná algoritmy vytváří iluzi kontaktu bez skutečného setkání.

Tolik toho víme –  jak se stravovat do nejmenšího chemického detailu, jak vymodelovat dokonalou postavu s pouhou židlí, jak meditovat na tisíc způsobů, jak hacknout spánek – ale často nepoznáme, co se děje v našem vlastním životě. Ve světě, který chce výkon a efektivitu, se emoce nehodí. Neumíme je prožít, jen analyzovat nebo neutralizovat. Ztrácíme schopnost rozeznat vlastní potřeby od tlaku okolí.

Tenhle problém má hluboké kořeny. Dítě je citlivý radar – ladí se na emocionální klima rodiny. Pokud rodiče neunesou vlastní úzkost, dítě ji absorbuje a začne fungovat tak, aby rodiče zůstali v klidu – za cenu sebe sama. Už v dětství dostáváme zprávu, že smutek nebo vztek jsou „moc“. Byli jsme vedeni k fungování místo k bytí.

Zkušenost ukazuje, že úzkost se netýká „nemocné“ menšiny – týká se nás všech. Jen se projevuje různě. Mnoho lidí žije v permanentní pohotovosti. Rozum může vidět bezpečí, ale tělo mu nevěří – pamatuje si emoční ladění v dětství a vztahovou nejistotu. Úzkost nevzniká kvůli konkrétní události, ale protože tělo ztratilo důvěru ve svět jako místo, kde se dá spočinout.

Když se teď poslouchám, připadám si jako buřič, což mi bylo vždycky vzdálené. Ale nemůžu si pomoct – úzkost v dnešní době není „chyba systému“, ale logická odpověď na prostředí, které ignoruje naše přirozené hranice. Je to vzkaz celé společnosti. A dokud ten vzkaz nebudeme brát vážně, bude sílit.