Signály těla (z knihy Úzkost mě nezlomí)

Když nás trápí úzkost a psychosomatické potíže, máme pocit, že v hlavě je vše v pořádku, ale tělo si dělá, co chce – odmítá nás poslouchat. Je dost možné, že nás tělo neposlouchá proto, že jsme my dlouho neposlouchali je. Teď dává signál, že je na čase něco změnit.

Tělo k nám promlouvá tou jedinou řečí, kterou zná. Nedokáže své potřeby formulovat slovy, a tak se projevuje napětím, bolestí, různými psychosomatickými příznaky, únavou, emocemi, negativními myšlenkami, úzkostmi nebo depresí.

Jako děti jsme byli s tělem jedna ruka, plnili jsme všechna jeho přání a měli jsme z toho radost. Dělalo nám to dobře. Jenže základní dětské potřeby jsme časem překryli vrstvami zdánlivě vznešenějších potřeb dospělých. Ty nás sice v mnoha ohledech uspokojují, ale dítě v nás je dlouhodobě přidušené a strádá.

Každé dítě potřebuje blízkost a oporu, lásku a empatii, bezpečí a jistotu, svobodu projevu, možnost vyjádřit svá přání beze strachu, spontánně si hrát a cítit jasný řád s hranicemi přiměřenými jeho věku. Tyto základní potřeby bychom měli respektovat i v dospělosti. Náš celkový psychický stav se zlepší, když lépe porozumíme tomu, co po nás tělo chce a odkud pramení jeho trápení.

Přijít na to, co nám v hloubi duše nejvíce chybí, bývá obtížné. Ale jedním si můžeme být takřka jistí: tělo nás prosí o změnu, přičemž nejčastěji půjde o změnu přístupu k sobě. I když zatím nevíme, co přesně by taková změna měla obnášet, můžeme reagovat a začít plnit přání těla aspoň v obecné rovině. Tělo nám říká, že v aktuálním bodě našeho života je něco v nepořádku.

Komunikace s tělem je mostem mezi naším vědomím a hlubšími zákoutími našeho vnitřního světa. Můžeme dát tělu jasně najevo, že jsme ho vyslyšeli, odpovědět mu řečí, které rozumí, a ukázat, že na ně nezapomínáme a uvědomujeme si odpovědnost, kterou k němu máme.

K těmto potřebám můžeme přidat ještě jednu: lásku ke svému tělu, tedy lásku k sobě samým, ke svému Já v jeho nejpřirozenější podobě. Sebelásku nevyjádříme tím, že se budeme dívat do zrcadla a říkat si, že se milujeme, ale tím, že budeme pečovat o své tělo jako celek. A také tím, že s ním budeme vést rozhovor.

Rozhovory s tělem

S tělem komunikujeme všichni neustále, ve dne i v noci. Není okamžiku, kdy by mezi naším Já a tělem neprobíhala výměna informací. Jsme „jedno tělo, jedna duše“, jedno bez druhého nemůže existovat. Naše schopnost oddělovat tělo od duše nebo osobnosti je pouze hříčkou vědomí – je iluzí, která nám někdy pomáhá popsat, co se s námi děje.

Přestože jsme s tělem nerozlučně propojení, jen málokdy s ním komunikujeme vědomě. Zdaleka tak nevyužíváme potenciál tělesné komunikace v celé její šíři a mnoho komnat emoční paměti a tělesné moudrosti zůstává našemu vědomí skryto. A to je škoda. Naše těla nejsou pouhými fyzickými schránkami, nýbrž dynamickými entitami, které neustále interpretují vnější i vnitřní podněty a reagují na ně. Každá emoce, myšlenka a vzpomínka zanechává v našem těle nesmazatelnou stopu. Naše úzkost má vždy neoddělitelnou tělesnou složku.

Není v našem zájmu frustrovat tělo tím, že zůstane nevyslyšeno. V této části cvičebnice se proto naučíme vést rozhovory s tělem jeho vlastním jazykem. Budeme tělu naslouchat a reagovat na signály i zprávy, které směrem k nám vysílá.

Od těla neutíkáme

Komunikace s tělem není jen pro chvíle pohody – je stejně důležitá ve stavech nepohodlí, úzkosti, paniky, deprese, nebo když nás trápí negativní myšlenky a psychosomatické příznaky. V těchto náročných chvílích se naslouchání tělu stává ještě naléhavějším.

Spojení s tělem náš stav nezhorší – naopak často přináší rychlejší úlevu. Když se vyhýbáme vlastním pocitům a tělesným vjemům, zesilují a stávají se vytrvalejšími. Může nám to sice na chvíli přinést úlevu, ale z dlouhodobého hlediska problém jen upevní. Naslouchání tělu, i když to může být náročné, je nejlepším způsobem, jak najít skutečnou úlevu od úzkosti.

Naše tělo je studnicí hlubokého poznání a odolnosti. Může nás vést ke zdravějším rozhodnutím – fyzicky i emocionálně – a pomoci nám najít cestu k uzdravení a růstu. Proto bychom měli i v nejnáročnějších chvílích zůstat ve spojení se svým tělem a vést s ním soucitný dialog.