Děti se dají vychovávat špatně nebo ještě hůř

Nedávno jsem narazil jsem na pár kouzelných vět, jejichž autora bohužel neznám. Zde je volný překlad:

„Největším darem tvého života je „dysfunkce“ tvých rodičů – jejich nedokonalost. To, že si ji dokážeš uvědomit, přistupovat k ní s pochopením a soucitem, najít pro ni odpuštění, a díky tomu všemu získat hlubší porozumění a postupně se z této zkušenosti uzdravit – právě to je tím největším darem, který ti mohli dát.“

Václav Mikota, s láskou vzpomínaný psychiatr a psychoanalytik, s oblibou připomínal: „Děti se dají vychovávat špatně nebo ještě hůř.“ Není to jen vtipná hláška, ale hluboká pravda. Perfekcionismus v rodičovství je nejen nereálný, ale i škodlivý. Je to forma násilí – na sobě i na dítěti.

Hle! Další perfektní rodič, další perfektní rodina.

Sociální sítě jsou výkladní skříní ideálu, který nikdy neexistoval. Ty „dokonalé rodiny“ s úsměvy od ucha k uchu, zdravými obědy a harmonickými výlety jsou často jen pečlivě vybranými momenty retušované reality.

Perfekcionismus v rodičovství se stal novým náboženstvím. Žijeme v kultuře, která nám neustále připomíná, jak být lepšími rodiči, jak se vyvarovat chyb, jak vychovat dokonalé, sebevědomé a úspěšné děti. Jsme vedeni k tomu, abychom své nedokonalosti vnímali jako něco neodpustitelného.

Rodiče se pak cítí jako selhávající, když jejich dítě zlobí, když doma není pořád uklizeno nebo když je okřiknou, protože na okamžik ztratili nervy. Pravdou je, že právě tyhle okamžiky jsou normální a nezbytné. Dítě se učí zvládat frustraci, konflikt nebo dokonce vidět, že rodiče jsou prostě lidi – se všemi svými emocemi a chybami.

Právě proto zní Mikotova osvobozující věta jako rána do bubnu. Opravdová výchova není bezchybná. Je chaotická, plná omylů i slz.

Tanec mezi blízkostí a svobodou

Každé dítě začíná svůj život v dokonalé jednotě s matkou. Psychoanalytici mluví o „oceanickém pocitu“ symbiózy – stavu naprostého splynutí, kde neexistují hranice mezi já a ty. Tento stav, označovaný Margaret Mahlerovou jako „psychická fúze“, poskytuje dítěti pocit absolutního bezpečí. Jenže dlouhodobá symbióza je toxická – brání dítěti stát se samostatnou bytostí.

V dítěti zápasí dvě stejně silné touhy – touha splynout a touha být sám sebou. Na jedné straně touží po původní jednotě, po naprostém bezpečí a přijetí. Na druhé straně v něm sílí potřeba mít vlastní identitu, vlastní názory, vlastní život.

Proto musí najít cestu, jak se odpoutat. Potřebuje objevit „chyby“ rodičů, aby mohlo ospravedlnit vlastní touhu po separaci (oddělení se). Tento proces zahrnuje několik rovin:

• Legitimizace agrese: Separace je často doprovázená přirozenou agresí. Když si dítě vytvoří obraz „nedokonalého rodiče“, může tuto agresi nasměrovat ven místo dovnitř.
• Snížení viny: Když rodič není „dokonalý“, separace je snesitelnější. Dítě si může říct: „Oni nejsou tak skvělí, nemusím se cítit provinile, když se od nich vzdálím.“
• Budování identity: Když dítě vidí chyby svých rodičů, může si říct „takhle to dělat nebudu, tohle udělám jinak“. To není vzpoura, to je zdravý proces hledání vlastní cesty.
• Přijetí vlastní nedokonalosti: Když dítě vidí, že jeho rodiče nejsou dokonalí, získává tím nevědomě „povolení“ být také nedokonalé.

Perfektní rodič jako problém

Donald Winnicott, jeden z nejvlivnějších dětských psychoanalytiků, přišel s revolučním konceptem „dost dobré matky„. Tvrdil, že perfektní matka by byla pro dítě katastrofou. Proč? Protože by mu nedala prostor pro vlastní růst. Dítě potřebuje zažít drobná, únosná zklamání. Potřebuje zjistit, že svět není dokonalý, a že to může přežít. Potřebuje se naučit, že láska může existovat i bez dokonalosti.

Paradoxně, čím víc se rodiče snaží být perfektní, tím víc komplikují přirozený vývojový proces. Perfektní rodičovství dítěti neumožňuje zažít frustraci a naučit se ji zvládat, objevit vlastní schopnosti překonávat překážky, vytvořit realistický obraz světa a budovat vlastní autentickou identitu.

Winnicott zdůrazňuje, že dítě nepotřebuje perfektního rodiče, ale rodiče, který je přítomný, autentický a dokáže občas selhat způsobem, který dítě unese. Takové selhání není chybou, ale darem. Učí tím dítě budovat vlastní zvládací mechanismy a nacházet sílu v nedokonalosti.

Dysfunkce jako dar

V mnoha kulturách nacházíme různé iniciační rituály, které často obsahují určitou formu „zranění“. Jde o hluboké pochopení toho, že cesta k dospělosti vede přes integraci bolesti a nedokonalosti. I rodičovskou nedokonalost můžeme vnímat jako iniciační zkušenost.

Když jako rodiče přijmeme svou nedokonalost, dáváme svým dětem několik důležitých darů:

• Svobodu být nedokonalý. Když vidí, že i my děláme chyby a dokážeme je přiznat, učí se, že chyby jsou součástí života.
• Odvahu zkoušet nové věci. Perfekcionismus paralyzuje. Když děti vidí, že se nebojíme selhání, získávají odvahu riskovat.
• Schopnost odpouštět. Když dokážeme odpustit sami sobě své nedokonalosti, učíme děti opravdovému odpuštění.

Nejste chybou v systému

Každý z nás nese stopy nedokonalé výchovy svých rodičů. Čím víc se snažíme být „lepší“ než oni, tím víc riskujeme, že vytvoříme nové formy dysfunkce. Je to nekonečný cyklus, ve kterém žádná generace není perfektní. Ale každá generace může udělat malý krok vpřed.

Pochopení, že rodičovská dysfunkce není chybou v systému, ale jeho užitečná součást, přináší obrovskou úlevu. Nemusíme být perfektní. V těch mnoha drobných i větších selháních leží ta největší moudrost rodičovství. Vaše dítě vás potřebuje jako nedokonalé, chybující, selhávající bytosti.

Naše chyby mohou být darem – jak pro nás, tak pro naše děti. Důležité je, abychom byli autentickými, přítomnými rodiči, kteří jsou schopní reflektovat své chyby, růst a především respektovat potřeby svých dětí. Co je tedy nakonec tou klíčovou vlastností, nejen rodiče, ale každého člověka, kterou stojí za to pěstovat? Odvaha být bezprostřední.