Technika distancování: Starodávná cesta k úlevě od úzkosti i deprese

Když jsme v úzkosti, panice nebo v depresi, vidíme svět zkresleně. Automatické negativní myšlenky nám předhazují nepravdy a polopravdy, nemůžeme se na ně spolehnout. Od kontaktu s realitou nás snadno odpojí i „obyčejný“ stres a shon, ve kterém jsme si zvykli přežívat. Jsme pohlceni každodenními problémy, úkolníček nemá konce. Odškrtáváme jeden úkol za druhým a všechno se nám jeví jako nesmírně důležité. A pokud trpíme úzkostí nebo depresí, snadno se necháme vtáhnout do pocitu, že naše problémy jsou otázkou života a smrti. V duchu sepisujeme katastrofické scénáře, očekáváme fatální důsledky.

Jen málokdo věnuje svůj čas tomu, aby se na chvíli zastavil a přehodnotil priority nebo se zamyslel nad mírou skutečného ohrožení. Jenže, ono se to lehko řekne, ale hůř dělá. Když mi není dobře na duši a tělo mám sevřené napětím, těžko se přinutím k tomu, abych prioritizoval. Nemám na to ani náladu ani kapacitu. Proto vám teď nabídnu jednoduchou techniku, která umožňuje změnit perspektivu během pár sekund. Využijeme k tomu svou představivost. Místo toho, abychom se nechali strhnout tíživými myšlenkami a pocitem přetížení, zaujmeme vzdálenou pozici, ze které pak nahlížíme na svůj život nebo konkrétní situaci s odstupem, bez osobní angažovanosti.

Meditace nad vlastní smrtí

Jednou z nejznámějších buddhistických meditací je meditace nad vlastní smrtí. Mluví o ní i Anthony De Mello ve své knize „Bdělost“: „Často lidem říkám, že způsob, jak skutečně žít, je umřít. Vstupenka do života je představit si sama sebe v hrobě. Představte si, že ležíte v rakvi a jste mrtví. A z tohoto úhlu pohledu se teď podívejte na své potíže. Všechno je jinak, nemám pravdu?“ A potom dodává zajímavou větu: „Nežijete, dokud vám není naprosto fuk, jestli budete žít nebo zemřete.“ Celou meditaci nad smrtí najdete v jeho knize „K pramenům“.

Cílem meditace nad pomíjivostí života a nevyhnutelnosti smrti nemá za cíl vyvolat strach, nýbrž osvobodit mysl od připoutanosti k materiálnímu světu a malicherným starostem. Když si uvědomíme, jak je život křehký a krátký, budeme si vážit každého dalšího okamžiku a lépe rozpoznáme, co je skutečně důležité. 

Výlet na hranici vesmíru

Pokud vás meditace nad svým vlastním tělem v rakvi příliš neláká, nabízím vám alternativu, kterou sám praktikuji, když jde do tuhého. Následující představa vám může pomoci se nad věci povznést. A to doslova. Vzneseme se hodně „vysoko“.

Představím si dělo, o kterém psal Jules Verne, ve svém románu „Ze Země na Měsíc“ (jmenovalo se „Kolumbiada“ a nebyl to zrovna drobeček – mělo délku 270 metrů, tedy o metr delší než Titanic, ráži skoro 3 metry a vážilo šedesát tisíc tun). Nasoukám se do jeho hlavně a nechám se vystřelit až na samou hranici vesmíru. Vznáším se v nekonečnu, svět se pode mnou rozprostírá jako na dlani. Superkupy a kupy galaxií jsou smotané do světélkujících vláken, tvoří gigantickou trojrozměrnou pavučinu nápadně připomínající neuronovou síť. Letím rychlostí světla, kolem 300 tisíc kilometrů za vteřinu, Zemi bych tedy na rovníku za vteřinu obletěl více než sedmkrát, přesto mi trvá miliardy let, než se podél jednoho z vláken dostanu k superkupě Laniakea. Tvoří ji kolem 100 tisíc galaxií uspořádaných do různě velkých hroznů. Podobných superkup je jen v námi pozorovatelném vesmíru přes 10 milionů. Na okraji této superkupy, v kupě asi 1300 galaxií v Panně, leží malá „Lokální“ kupička 36 galaxií. Zamířím k ní a dávám si vydatného šlofíka trvajícího půl miliardy let. Konečně na mě z dálky poprvé zamrká naše galaxie. Trvá ještě pár milionů let, než se přede mnou objeví v celé své kráse – elegantní spirální galaxie s příčkou, Mléčná dráha, náš domov. Vypadá jako čerstvě upečený rozinkový šnek z listového těsta. Zanořuji se do Mléčné drahy, svištím kolem miliard hvězd a hvězdiček, prolétám skrze závoje mezihvězdného prachu, a po pouhých několika málo desítkách tisíc let konečně vidím naše Slunce. Vletím do sluneční soustavy, míjím zbloudilé komety, asteroidy, balvany, kusy ledu, nechávám za sebou postupně Neptun, Uran, Jupiter, Saturn, Mars i Venuši… až se přede mnou z černoty vyloupne malinká modrá Země. 

Pronikám skrz atmosféru a klesám až do chvíle, kdy vidím jednotlivé lidi. Vznáším se nad městy, městečky a vesnicemi. Sedm miliard lidí. Sedm miliard hlav. Sedm miliard mozků. Všichni něco řeší. Všichni mají nějaké starosti. Každý z těch mravenečků pode mnou se potýká s nějakým větším či menším dilematem. Tolik různých rozhodnutí, které musí udělat během následujících vteřin. Tolik situací, se kterými se musí vyrovnat. Několik miliard lidí právě teď přemýšlí nad tím, co si dá k obědu. Stovky milionů lidí zrovna váhá, jestli mají svůj nový objev pozvat na rande. Statisíce lidí se v tuto chvíli zabývá tím, jestli se ubytovat ve dvouhvězdičkovém nebo tříhvězdičkovém hotelu. A desetitisíce lidí stojí v koupelně na váze, v šoku, že během posledních týdnů ztloustli o celá tři kila. Ale také vidím chirurga, který skalpelem opatrně vyjímá uzlinu napadenou rakovinou. Vidím kluka, který se právě dozvěděl, že nebude už nikdy chodit. Vidím vojáka, který se chystá hodit granát dřív než něco spadne na hlavu jemu. Vidím chlapa za volantem svého sporťáku, který následující zatáčku nejspíš nevybere. Vidím dispečera v kontrolní věži, jak navádí poškozený Airbus s 300 pasažéry k přistání v mlze. Vidím osm dětí, které se k sobě choulí v chýši uprostřed Afriky a čekají, až táta donese vodu ze studně o pár kilometrů dál. Tolik osudů. 

Kroužím nad Prahou se skoro 1,5 miliony duší. Mířím do Podolí. A hle! Můj byt. Teď dokonce vidím sám sebe. Sedím u počítače a vyplňuji online test Státní plavební správy s úmyslem stát se vůdcem malého motorového plavidla. Ještě mám dvě minuty, zbývá 15 otázek. Nestihnu to! Jsem napjatý, mám sevřené břicho, srdce mi tepe zrychleně, jak kdybych právě doběhl tramvaj, potí se mi dlaně, pociťuji úzkost. Nemohu se pořádně soustředit, myšlenky mi odbíhají ke katastrofickým scénářům. Co když to neudělám? Několik týdnů studia přijde vniveč. Budu muset zkoušku opakovat. Nestihnu mít papíry před plánovanou dovolenou v Chorvatsku. Nebudu si moct půjčit motorový člun! Ne, to přeci není to podstatné. Z čeho mám vlastně tu úzkost? Selžu. Neudělám ten test a selžu! Pro jednu mou část je selhání nepřijatelné. A tak mi nechává tělesně pocítit podobný stav, jako bych měl každou chvíli zemřít. Neudělám ten test a stane se ze mě v tu ránu úplná nula. Propadnu se hanbou! Břicho se mi sevře ještě víc a přidá se tíseň na hrudi. A s tím knedlíkem v krku se za chvíli udusím.

Střih.

Naštěstí jsem schopný, stejně jako vy, si celou tuhle představu přehrát v hlavě během několika málo vteřin. Když to udělám, okamžitě se mi uleví a většinou se neubráním úsměvu. V hrozivě nekonečné rozlehlosti vesmíru, v jednom z krajních ramen spirální galaxie Mléčná dráha, poblíž obyčejné hvězdy s názvem Slunce, na malé planetě Země, v jedné ze sedmi miliard lidských lebek, spočívá moje „šedivá paštika“ se sto miliardami neuronů, která výsledek testu pokládá za otázku života a smrti.  Můj mozek přiřazuje té zkoušce podobnou důležitost jakou má jádro galaxie, kolem kterého se točí všechny hvězdy viditelné na noční obloze.

Má smysl se nervovat kvůli takové malichernosti? Není snad zázrak, že uprostřed té vesmírné vřavy vůbec existuji? Jsem relativně zdravý. Mám střechu nad hlavou. Otočím kohoutkem a teče z něj teplá voda. Jídlo mi přinesou až na práh. Žiju v bezpečném komfortu matičky Země, zatímco o kus dál vybuchují hvězdy, srážejí se celé galaxie a černé díry polykají jednu hvězdu za druhou. Opravdu je adekvátní se zúskostňovat kvůli papírům na motorový člun? Opravdu musím prožívat pocit selhání tak fatálně? Opravdu je to, co se odehrává v mé hlavě, tak nesmírně zásadní? Když si představím celý Vesmír a svou roli v něm, co z toho, co řeším, je skutečně důležité? Když tu zkoušku neudělám, svět se nezblázní!

Podtrženo sečteno

Pokud trpíte úzkostí, panikou nebo depresí, všímejte si momentů, kdy se v duchu pohybujete uprostřed katastrofického filmu a uvědomte si, že vaše představivost a schopnost se od sebe vzdálit vám pomohou najít klid uprostřed bouře. Když budete podobné distancování využívat, naučíte se pohlížet na svůj život z širší perspektivy, už se nenecháte tolik drtit mlýnskými kameny vaší mysli.