Břemeno výjimečnosti při duševních potížích

Úzkost, panické ataky, deprese nebo jiné problémy v oblasti duševního zdraví, přinášejí často nejen trápení samo o sobě, ale také izolaci od okolního světa a ostatních lidí. Tíha utrpění bývá jen těžko snesitelná a člověk hledá všechny možné způsoby, jak si od ní odlehčit. Utišujícím obkladem mu nezřídka bývá i pocit vlastní výjimečnosti, přesvědčení, že jeho bolest je nesrovnatelná s prožíváním druhých a jejich pochopení nedostupná. 

Pocit výjimečnosti dodává sílu, stává se mechanismem zvládání potíží. Jak jinak bolest ospravedlnit a najít v ní smysl? Výjimečnost konejší, je obranou proti bezmocnosti. Proto v nás pocit výjimečnosti snadno nabobtná, když jsme vystaveni vlnobití úzkosti nebo hlubinám deprese. Vilma Kadlečková ve svém románu Mycelium trefně poznamenává:

„Žádné utrpení není dost velké, abys nebyl ochoten ho snášet, když dostaneš za odměnu pocit vlastní výjimečnosti.“

Když jí dáme příležitost, má nezdravá výjimečnost vždycky z čeho vyklíčit, všichni v sobě neseme zárodečné semínko. Od útlého věku se učíme být odlišní. Dnešní společnost odměňuje jedinečnost, individualitu a vyčnívání z davu. Jsme vedeni k tomu, abychom vyhledávali obdiv a hledali v něm záruku lásky a přijetí. Prahneme po obdivu. Všechny sociální sítě jsou plné „obdivuhodných“ příspěvků. Obdiv může u druhých vyvolat úctu a respekt, leckdy vyživuje zamilovanost, ale nemusí nás k ostatním lidem nutně přibližovat. V těch horších případech vyvolává závist a strach. Cílevědomým odlišováním se zákonitě stavíme zeď mezi nás a okolí. 

Pocity výjimečnosti a vyloučení jdou často ruku v ruce, ale my si to většinou neuvědomujeme. Když trpíme duševními potíži, cítíme se často jiní nebo divní. Úzkost a deprese takřka neomylně navozuje do jisté míry i pocity vyloučení. Hledání úkrytu v křišťálovém zámku výjimečnosti nám ale moc nepomůže, jen ořežeme naši schopnost vcítit se do druhých a navázat s nimi kontakt. Jednoduše proto, že ve své výjimečnosti nenacházíme s druhými průnik. Cítíme se natolik jiní, že je nám prožívání ostatních vzdálené. Důsledkem výjimečnosti tak může být ještě větší izolace, zůstáváme uvěznění v komnatě na špičce vysoké věže. 

Pocit vlastní výjimečnosti také svádí k přesvědčení, že nepotřebujeme podporu ostatních. Svou odtažitostí dáváme najevo, že o ostatní nemáme zájem a vystačíme si sami. Můžeme se dokonce jevit jako povýšení. Nevědomě ale přitom jen zastíráme sebelítost a obavy z případného odmítnutí nebo zklamání.

Nezřídka zaměňujeme výjimečnost s jedinečností. Výjimečnost a výlučnost, hnané přeludem dokonalosti, vyčleňují, vzdalují nás od ostatních lidí. Oproti tomu, jedinečné bytosti se mohou nenásilně doplňovat. Komplementarita spojuje. Dva jedinečné stromy mohou růst v těsném sousedství. Jejich větve a větvičky se proplétají, spojují je, aniž by to jakkoli omezovalo jejich svobodu. Vyhmatávají se ve společné přítomnosti. Nacházejí porozumění, aniž by se ochuzovali o svou jedinečnost.

Co si z toho vzít pro sebe? Problémy v oblasti duševního zdraví mohou vést k hledání pocitu výjimečnosti jako zvládacímu mechanismu. Udržování pocitu výjimečnosti může oslabovat empatii a soucit, podporovat izolaci a bránit skutečnému spojení s ostatními lidmi. Ať už jste to vy, kdo trpí úzkostí, depresí, nebo jinými psychickými potíži, anebo jde o někoho z vašich blízkých, mějte to na paměti. Pokud k vám někdo neprojevuje dost soucitu v nesnázích, zamyslete se, jestli to není proto, že vás skrze masku výjimečnosti dobře nevidí. A pokud naopak pečujete o někoho, kdo se trápí, mějte pro případnou odtažitost nebo povýšenost pochopení. Možná jen neví, jak jinak se bránit. Popovídejte si, najděte k sobě cestu, pomáhejte si.